Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava #HCPP18: Co to je kryptoanarchie a jaká je její etika?
#HCPP18: Co to je kryptoanarchie a jaká je její etika?
autor: Michal Rybka , publikováno 13.10.2018
#HCPP18: Co to je kryptoanarchie a jaká je její etika?

Řada lidí si libertariánství a kryptoanarchii představuje jako vizi z filmu The Purge anebo, jak popsal můj známý, jako „tlupu sobců, z nichž každý sedí se svým kvérem na vlastním sudu benzinu“. Hacker Congress Paralelní Polis 2018 Prague ovšem jasně ukázal, jak jsou tyto názory mimo – je to něco jiného, něco hodně jiného.


Aby přerozdělovací a deficitní společnost mohla nějakou dobu fungovat, musí naplnit dva předpoklady: Za prvé, musí mít možnost dokonale sledovat občany – ne proto, aby je chránila, jak říká, ale aby věděla, co jim ještě může vzít. Vážně, všimněte si, že když dochází správě pára, začíná žertovat o tom, že vám zdaní vaši vodu, vaše svatby a klidně vám přidělí nájemníka, jestli máte velký dům. No a aby to šlo, musí vědět, kolik berete ze své studny, kolik jste utratili za svou svatbu a jak přesně máte velký dům. Proto stát žádá po občanech transparenci, přičemž nezřídka obfuskuje to, co s vybranými penězi dělá, protože po tom vám nic není.

Druhá podmínka je existence fiat peněz, tedy peněz, jejichž vydávání a používání kontroluje stát. Tyhle peníze jsou založeny na dobré víře, že stát bude hodný a nezničí vaše úspory tím, že nechá rozjet rotačky na tištění bankovek, což dnes předvádí hlavně Zimbabwe a Venezuela. Kontrola nad dostupnými penězi (money supply) a jejich navyšování je ale důležité, protože vytváří inflaci a inflace efektivně zlevňuje státní dluh. Inflace okrádá všechny, co drží peníze, protože ty ztrácí hodnotu – a pokud úrok z vašich spořících produktů nedosahuje inflace, peníze vám vlastně nenápadně mizí. Nízké úrokové sazby vedou k tomu, že bezhlavě kupujete cokoliv ve víře, že je to lepší než spořit – vítejte v moderní konzumní společnosti!

#HCPP18: Co to je kryptoanarchie a jaká je její etika?

Zdroj: flickr, autor ZeroOne

I když se moderní sociální stát tváří, že to jenom on je garantem před pádem do temnoty, jeho počínání řada libertariánů naopak považuje za takovou divokou párty před pádem Saigonu. Jejich postoj bych popsal asi takto: Stát hospodaří blbě, protože ho řídí lidé, kteří jsou tam na dobu určitou a mají tím pádem jen omezený čas z toho něco získat pro sebe. Pokud udělají něco špatně, je jen nízká reálná šance, že budou postiženi. Nemají zájem dělat těžká a nepopulární rozhodnutí, protože kdo nic nedělá, ten nic nezkazí – a když budete otálet, tak ty mosty možná nespadnou za vašeho elektorátu a bude to problém někoho jiného. Neefektivita státu není náhodná, je v takovém systému nutná.

Libertariáni jsou přesvědčeni, že dávat podobným lidem peníze, je jako vyhazovat je z okna. Proto chtějí za prvé anonymitu, aby o nich stát věděl co nejméně a nevěděl tedy, o co je může obrat. Za druhé chtějí tvrdé peníze (hard money), které stát nekontroluje a nehrozí tedy jejich devalvace v případě, že se stát tak rozhodne. A za třetí chtějí, aby stát byl tak hodný, přestal bobtnat a místo generování směrnic, nařízení a usnesení vypustil část svých pracovních sil zpět na trh práce, aby místo papírování dělaly něco užitečného.

Víte, i když se pochechtáváme nad zkostnatělým Rakousko-Uherskem a jeho byrokratickým aparátem, v roce 1880 mocnářství zaměstnávalo zhruba 100.000 civilních zaměstnanců a v roce 1910 už 400.000. To je číslo za celou monarchii, za celé Rakousko-Uhersko, tedy i s Uhrami, Chorvatskem a tak. Dnes jsme na tom tak, že jenom Česká republika zaměstnává 453.000 státních zaměstnanců. Považovat R-U za kafkovský svět a ten dnešní za moderní, znamená velké nepochopení problému. Aby bylo jasno, tato čísla zahrnují i složky zcela jistě užitečné a prospěšné, jako jsou učitelé a profesionální hasiči, rovněž v novém čísle jsou i vojáci – ale přesto je bobtnání aparátu více než zřetelné.

Je to logické. Čím složitější legislativa, tím více lidí ji musí kontrolovat. Další a další normy zavalují nejenom lidi, kteří je musí poslouchat, ale taky ty, kteří je musí vynucovat. Logické by bylo regulace zjednodušit a stát razantně zeštíhlit, jak navrhují libertariáni, jenomže to by znamenalo, že by se mohlo ukázat, že spousta politických rozhodnutá je zbytečných. Znáte pohádku „O statečném kováři“? Tam se Mikšovi na konci nechce kralovat, protože „všechno důležité už nařídil“. Noční můra profesionálního politika! Absence problémů znamená, že nemůže doložit svou užitečnost – i když vůči extra papírování by bylo možná mnohem lepší politiky platit za to, že vůbec nic nedělají, hlavně ať to nezhoršují.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
120 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 52Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.