Historie Amigy: Zrození Commodore Amiga 1000
Seznam kapitol
Vyprávěli jsme si, jak mezi firmami Commodore a Atari vzniklo velké nepřátelství. Jejich vůdci se svorně nenáviděli a chtěli jeden druhého zničit. V minulých stoletích by se vyzvali na souboj a došlo by na kordy či pistole. Dvacáté století bylo v tomto přeci jen civilizovanější, takže pohana měla být smyta nikoliv krví, ale vývojem počítače.
Ze začátku vývojáři Amiga týmu na Commodore pouze pěli chválu. Commodore firmu Amiga Inc. nejen zakoupil, ale investoval do pronájmu nových mnohem lepších kanceláří, vybavení, najednou peníze neznamenaly žádný problém a vše, co si tým přál, také dostal. Commodore se v roce 1984 topil v penězích, jenže jako mnohokrát v historii této firmy, šlo o krásné ale zcela krátké období. Firmu velice rychle dohnal problém s neúspěchem řady Plus/4 a vše se změnilo.
Ale tak daleko ještě nejsme. Píše se rok 1984 a na Commodore Amiga se tvrdě pracuje. Hardware se finalizuje a původní prototyp Lorraine se přepracovává na nový prototyp Velvet. Ten měl nabízet 128kB RAM rozšiřitelných na 256kB (později se ale RAM ustálila na 256kB, neboť tvůrci přišli na to, co nepochopil Steve Jobs, že počítač s příliš malou pamětí128kB a grafickým systémem je nepoužitelný), vypuštěn byl cartridge slot, což byl pozůstatek původní herní konzole, stále se počítalo s interním modemem o rychlosti 1200 baudů (naštěstí byl nakonec vypuštěn) a změnila se disketová jednotka. Málokterý amigista tuší, že původně se v Amize počítalo s tehdy standardní velikostí 5¼", ale Macintosh ukázal cestu, takže byla zvolena nová 3½" a tvůrci si ušetřili omyl s jednostranným modelem – Amiga měla vždy mít jen oboustrannou disketovku s na svou dobu nadstandardní kapacitou 880 kB. Naproti tomu první Macintoshe i Atari ST se trápily s jednotkou pouze jednostrannou s poloviční kapacitou, což způsobilo problémy s kompatibilitou softwaru těchto ranných let.
Paralelně s finalizováním hardwaru probíhal vývoj operačního systému. Zatímco knihovny Exec, Graphics a Intuition, tedy základ multitaskingového okenního systému, byly vcelku dokončené, vůbec se zatím nezačalo pracovat na knihovně Dos – tedy na vrstvě zajišťující práci se soubory na disketě. Vývojáře tlačil čas a nechtěli takto zásadní část systému uspěchat, proto byla zvolena cesta koupě licence na Tripos. Tento operační systém kdysi vyvinul Dr.Martin Richards, ctihodný pan univerzitní profesor a kapacita oboru, tvůrce jazyka BCPL, předchůdce pozdějšího C. Problém bohužel spočíval v tom, že Tripos byl určen pro minipočítače s pevným diskem a byl už dost zastaralý. Amiga měla pracovat s disketou, kterou – na rozdíl od pevného disku – lze vyjmout v tu nejméně vhodnou dobu. Amigisté si proto užili spoustu problémů s neuzavřenými soubory a utilitka Discdoctor patřila k těm proklínaným a bohužel často používaným.
Celkově byla knihovna Dos – tedy původní Tripos upravený pro Amigu firmou MetaComCo – týmem vývojářů svorně nenáviděná, protože práce s disketou byla nesmírně pomalá a nespolehlivá, jenže nebyl čas na nic lepšího. Pamětníci si jistě vzpomenou, jak ten originální a hrozně omezený OFS (Old File System) byl posléze nahrazen systémem FFS (Fast File Systém), podstatně rychlejším, celá knihovna byla z jazyka BCPL postupně přepsána do jazyka C (což byl jazyk, v němž byl napsán zbytek OS Amigy), ovšem trvalo velmi dlouho, než se práce se soubory na Amize stala přeci jen snesitelně rychlá a relativně spolehlivá.
Vražedné řešení
Navzdory velice usilovné práci bylo začátkem roku 1985 jasné, že operační systém se nepodaří dokončit včas. Opravování chyb zabralo spoustu energie a nemělo konce. Co s tím? Řešení se našlo, ovšem šlo o přímo vražednou variantu. Protože systém nebyl stabilní, rozhodl tým, že nebude vypálen do ROM, která by se uživatelům špatně měnila. Místo toho měla být v počítači ponechána deska s pamětí RAM zvaná Writeable Control Store (WCS). Tato deska sloužila vývojářům pro zkoušení úprav systému, aby nebylo nutné neustále vypalovat nové a nové verze firmwaru. Byla zasunuta v paticích, určených pro budoucí ROM, a obsahovala 256kB klasickém DRAM.
Nahrávání systému na Amize proto znamenalo pro uživatele dva kroky – nejprve z jedné diskety nahrál Kickstart, tedy firmware počítače, posléze z druhé vlastní Workbench, tedy diskovou část operačního systému.
Nejen, že to byla hrozná ztráta času, ale toto řešení samozřejmě znamenalo významné prodražení počítače. Uživatel si vlastně zaplatil dalších 256kB RAM, které vůbec nemohl využít, neboť sloužila jako ROM. Je to asi dost nepochopitelné, ale tvůrci si toto řešení nakonec pochvalovali. Zatímco u jiných platforem znamenaly chyby v ROM problém, u Amigy stačilo distribuovat nové diskety. Ano, je pravda, že toto byla výhoda. Jediná.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
