Historie Amigy: Když nevíte kudy kam aneb čas slepých uliček
Seznam kapitol
Minule jsme si povídali o tom, jak se Commodore ocitl na absolutním vrcholu. Firma prodávala miliony počítačů, od laciného herního stroje C64, přes sofistikovaný herní stroj nové generace A500 po profesionální rozšiřitelnou A2000. Zdálo se, že Commodore nemůže nic zastavit. Firma vydělávala obrovské peníze, ovšem ve skutečnosti stála před zcela zásadní otázkou, na kterou její management neuměl odpovědět. Kudy se ubírat dál?
Management firmy Commodore si otázku o dalším rozvoji svých počítačů kladl znovu a znovu – a znovu a znovu v nějakých dlouhodobých vizích bohužel selhával. Pokud něco firmě Commodore opravdu chybělo, tak to byl vizionář typu Steva Jobse nebo třeba Jeana-Lousie Gasseéa, pokud se tedy podíváme na slavná jména působící v jablečné firmě, ovšem bylo by pochopitelně možné jmenovat mnohé další. Prostě, nikdo v Commodore neměl představu, jak počítačové platformy této firmy dále rozvíjet. Tápali, co dál s Commodore PET, později s Commodore C64, no a Amiga nebyla výjimkou.
Čas v létech 1987–90 byl pak z hlediska historie Amigy značně unikátní, protože firma se na jedné straně topila v penězích, které zcela výjimečně nebyly problémem, ovšem na druhé straně ještě v roce 1987 zde pracovalo jen 49 vývojářů, tedy nejméně od poloviny sedmdesátých let. Firma si stanovila nesmírně ambiciózní cíle s naprostým minimem schopných lidí. A kromě realistických plánů, které nakonec znamenaly další rozvoj Amigy, se zrodily i méně úspěšné či přímo hloupé produkty, které nebyly rozvojem, ale spíše slepou uličkou. O tom si budeme vyprávět dnes.
Malý pokrok v mezích zákona
Mezi produkty, které byly relativně úspěšné a měly dokonce i nějaký smysl, patřila srdcová záležitost Irvinga Goulda. Už na podzim 1987 byla hotová karta A2088XT, která v podstatě uměla to, co A1000 s emulátorem Sidecar PC, pouze s tím rozdílem, že se zasunula do interního slotu A2000.
Takové řešení bylo samozřejmě mnohem elegantnější než mít na stole vedle A1000 další krabici. Karta byla dodávaná s 5 ¼“ mechanikou, kterou jste si nainstalovali do příslušného slotu A2000, no a poté jste si mohli užívat výhod emulace PC. Vše fungovalo přesně tak jako dříve zmiňovaný Sidecar. Na Amize bylo PC emulováno v rámci spuštěné aplikace, takže jste mohli paralelně pracovat na PC i na Amize, jak vám bylo libo. Vzhledem k tomu, že ona karta byl vlastně počítač XT i s vlastní pamětí, samotnou Amigu a její operační systém nijak zásadně neomezovala. Pokud jste potřebovali nějakou dodatečnou kartu PC ISA, měla pro toto použití A2000 příslušné sloty ISA, které samotný operační systém Amigy neviděl a nemohl využívat, ovšem ona emulační karta k nim měla plný přístup.
Jak jsme se zmínili, celá emulace fungovala vcelku dobře s výjimkou rychlosti grafiky, která byla dost tragická. Bylo tedy možné si zakoupit třeba kartu CGA a tu následně použít v oněch slotech ISA, čímž se práce s PC stala naprosto použitelnou. Chybička samozřejmě byla v tom, že jste si buď museli koupit druhý monitor, nebo připojit videovýstup CGA na ten amigistický, což znamenalo nepříjemné neustálé přepínání podle toho, co jste zrovna chtěli zobrazovat. V případě použití karty EGA nebo dokonce VGA jste se bez speciálního monitoru neobešli.
V USA stála jen tato samotná karta hezkých 699 dolarů, což zde vůbec nedávalo smysl, neboť tu neznačková PC s monitorem a dvojicí FDD stály kolem 700 dolarů. V Evropě však karta měla vcelku úspěch, neboť zde byl obchod s lacinými klony PC stále v plenkách a počítače tu celkově byly mnohem dražší (to byl mimochodem důvod, proč Jack Tramiel miloval různé televizní normy, které mu umožňovaly prodávat v Evropě jeho domácí počítače ve verzi PAL za mnohem více než jejich verze pro NTSC v USA).
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
