Historie Amigy: Cesta k legendám Commodore Amiga 500 a Amiga 2000

Amiga, kterou dnes označujeme číslovkou 1000, trpěla několika neduhy, především velice drahou pamětí WCS, ovšem nejzásadnější spočíval v tom, že existovala jen ve verzi NTSC. Bylo ji tedy možné prodávat v USA či Japonsku, ovšem Evropě vládla nekompatibilní norma PAL (tedy v té západní, ve východní byl doma SECAM, ten mimochodem vévodil i ve Francii, protože žabožrouti musí mít vždycky něco speciálního). Bylo nezbytně nutné Amigu upravit tak, aby mohla fungovat na západoevropských televizích. Tímto úkolem byl v říjnu 1985 pověřen Jeff Porter, který byl po zrušení svého milovaného projektu LCD Portable tak trochu bezprizorní. Byla to šťastná volba, protože Porter byl velmi šikovný inženýr, technologii si tímto úkolem mohl dobře osahat a v dalším příběhu Amigy měl hrát hlavní housle.

Někdy začátkem 1986 došlo k zajímavému pokusu, kdy se CEO Commodore Thomas Rattigan setkal se svým dřívějším nadřízeným Johnem Scullym, a pokusil se s ním dohodnout, zda by Apple nekoupil Commodore. Sice se mu podařilo firmu postavit na nohy, ale byl velmi zkušeným manažerem, a jak se začal orientovat ve světě IT, nevěřil, že by Commodore dokázal dlouhodobě přežít v tak tvrdé konkurenci. V tomto ohledu se nemýlil.

Jeho nabídka ale neuspěla. Ačkoliv se v Apple Amigy velmi obávali, protože v této době neměli srovnatelnou technologii, koupi Commodore z nejasných důvodů zamítli. Rattigan byl proto nucen i nadále co nejvíce šetřit, což někdy vedlo k absurdním výsledkům. Například prodal moderní továrnu v Anglii, takže C64 a C128 se vyráběly v zastaralé německé továrně. Některé Rattiganovy kroky měly opravdu z dlouhodobého hlediska neblahé důsledky, ovšem podařilo se mu přeci jen firmu postavit na nohy.

Emulace PC

Jak jsme zmínili minule, jedním z problémů Amigy byla neexistence PC emulace. Na té trval velký šéf Irving Gould, protože ji jednak slíbil, kromě toho věřil, že právě to je to, co Amigu prosadí. Inženýři se jej pokusili odbýt softwarovým emulátorem PC Transformer, který byl vzhledem k pomalosti naprosto nepoužitelný. Novinářský doraz, zda na něm lze provozovat Flight Simulator, tehdejší etalon výkonosti PC, snad ani nemohl být myšlen vážně. Inženýři Commodore na tiskové konferenci potvrdili, že Flight Simulator na softwarové emulaci opravdu spustit nelze.

Vzhledem k tomu, že v původním týmu Amiga v Los Gatos jej nikdo neposlouchal, rozhodl se Gould, že zajištění kompatibility Amigy s PC si vezme pod osobní dohled. Jakkoliv počítačům nerozuměl, zkušenost se softwarovou emulací jej přesvědčila, aby vsadil na poctivé železo. Jedině přídavný hardware mohl zajistit, že PC software na Amize poběží snesitelně rychle. Gould věděl, kde by mu něco takového mohli zajistit. Vývojem PC kompatibilních počítačů se zabývala Commodore pobočka v Německu v Braunsweigu. Irving Gould se tam vypravil a přesvědčil zdejšího šéfa Winfrieda Hoffmanna o nesmírné důležitosti takového projektu, takže na něm pracovali s absolutní prioritou. Aby se zajistila dokonalá softwarová integrace s operačním systémem Amigy, byl povolán RJ Mical, aby pracoval na aplikaci Janus, která emulaci řídila. Na dva měsíce se přestěhoval do Německa, protože v této době neměl v Los Gatos žádné zásadnější povinnosti.

S IBM PC po boku

V Německu šla práce od ruky a s německým smyslem pro detail se zrodil hardwarový emulátor PC připojitelný k Amize 1000 pomocí bočního konektoru Sidecar. Ten byl původně implementován, aby umožnil snadné rozšíření RAM, jelikož tvůrci si byli vědomi, že 256 kB je zoufale málo. Naštěstí byl design velmi šikovný a umožňoval mnohem větší flexibilitu. Sidecar 1060, jak se měl emulátor jmenovat, byl vlastně obyčejným IBM PC XT s integrovanou 5 ¼‘‘ disketovou jednotkou, třemi sloty ISA a s možností připojení k Amize, která zajišťovala zobrazování. Ovládací software byl napsán velice šikovně, uživatel mohl pracovat jak v Amiga OS, tak v módu IBM s MS Dosem, a mohl jednoduše mezi těmito módy přepínat, protože ten PC mód fungoval jako běžná aplikace pro Amigu. Rychlost samotné emulace odpovídala PC XT, co neodpovídalo, byla pomalost grafiky. Ta byla samozřejmě emulovaná, no a tehdejší PC programy obvykle využívaly textový režim (monochromatický či barevný). Jakkoliv grafika na tehdejším PC byla pomalá, textový režim byl velmi svižný. Amiga textový režim neznala, takže jej musela emulovat v grafickém režimu – čímž se vcelku rychlé zobrazování změnilo v líné vykreslování, kde nebohý uživatel musel prokázat značnou trpělivost.

Samozřejmě, pokud jste do Sidecaru vsadili do jednoho ze slotů ISA grafickou kartu pro PC a připojili příslušný PC monitor, měli jste rázem k dispozici normální PC, ovšem pak se ztratilo to jediné, kde jste pořízením Sidecaru mohli ušetřit. Doboví uživatelé takto tento emulátor nepoužívali, snad jedině, pokud jim už opravdu došla trpělivost.

Němečtí inženýři při vývoji narazili na další problém – na konektory pro myš a joystick, které má A1000 na stejném boku, jako rozšiřující slot. Vyřešili to vtipnými průchozími konektory, vyvedenými na přední straně Sidecaru 1060, a protože měli evidentní „smysl“ pro design, vsadili je tam nikoliv standardně horizontálně, ale vertikálně, což se hned tak nevidí. Při všem tom důvtipném vynalézání si ale Winfried Rusnok, vedoucí inženýr, osahal technologii Amigy a napadla jej skvělá možnost. Nejlepší by bylo nevyrábět separátní emulátor, ale Amigu s interními sloty, do které by se emulátor zasunul jako karta. Hned se pustil do práce a ve velmi krátké době měl k dispozici prototyp A2500 (číslo mělo odpovídat odhadované ceně v dolarech). Prototyp nabízel několik slotů Zorro, stejných jako ten boční konektor na A1000, ale i sloty ISA, aby bylo možné do této Amigy zasadit případné karty pro PC.