Historie Amigy: Cesta k legendám Commodore Amiga 500 a Amiga 2000 | Kapitola 5
Seznam kapitol
Minule jsme si vyprávěli, jak Commodore sice s velkou slávou zakoupil firmu Amiga a choval se velkopansky jako bohatý ženich, aby následně vyšlo najevo, že spíš připomíná chudého sňatkového podvodníka. Rok 1985 znamenal pro firmu krizi, při níž byl krach nebezpečně blízko. Amigy se to, naštěstí, dotklo relativně minimálně, takže se ji podařilo dokončit včas, i když za cenu některých nedokonalostí. Bohužel, Amiga 1000 byla drahá a nešla příliš na odbyt. Bylo třeba přijít s něčím, co platformu na trhu prosadí.
V dubnu 1987 Irving Gould zopakoval to, co před léty s Jackem Tramielem. Thomas Rattigan se snažil získat nad firmou větší kontrolu, aby mohl optimalizovat strukturu Commodore a především změnit vývoj budoucích produktů, aby inženýři podléhali při vývoji marketingu a nebylo tomu naopak, jak se často dělo. To se Gouldovi nelíbilo, obával se, že bude odsunut na vedlejší kolej, proto svolal tajné zasedání správní rady, Rattigan na něj nebyl vpuštěn a dostal padáka, a to způsobem přímo mafiánským.
Zakázali mu vstup do firmy, dokonce si nemohl z pracovního stolu ani odnést fotografie ženy a dětí či jiné osobní věci. Gould uspořádal „noc dlouhých nožů“ a zjevně v obavách, aby se neopakovala situace při odchodu Tramiela, udělal obrovskou čistku v managementu, propustil všechny manažery, kteří měli s Rattiganem co do činění. To mělo naprosto katastrofální důsledky na marketing a prodeje v USA, kde Commodore už nikdy nebyl zdaleka tak úspěšný, jak mohl být. Celý tento akt je daleko méně známý a jasný, jako dříve zmiňovaný odchod Jacka Tramiela. Není moc pochopitelné, čeho se Gould tak hrozně obával, protože Rattigan nikdy neměl ve firmě tak pevnou pozici jako Tramiel. Rattiganovi se podařilo postavit firmu na nohy, a ačkoliv nebyl odborníkem v oboru, pochopil, co je třeba ve firmě udělat, aby mohla dále rozumně fungovat. Ne, nebyl žádným vizionářem, neměl představu, kam by se měl ubírat vývoj, ale chápal, co je slabostí firmy. To ukázala zcela jasně následující léta.
A tím skončila jedna éra historie Commodore. Firma si ocitla na absolutním vrcholu, měla na trhu hned tři velmi úspěšné počítače (C64, A500, A2000) a začala vydělávat opravdu velké peníze.
Jenže z každého vrcholu vedou všechny cesty jediným směrem – dolů. To bohužel čekalo i Commodore, protože vzhledem k nerealizovaným změnám organizační struktury a neexistenci solidního vedení s vizí o dalším rozvoji firmy byl veškerý tento pozitivní potenciál trestuhodně nevyužit. Bylo to krásné vyprávění o výstupu firmy k absolutnímu vrcholu, byla to přímo pohádka, jak se podařilo uspět. Bohužel, příště si budeme vyprávět méně optimistické příhody z let, kdy sice počítače firmy kralovaly domácnostem i v některých firmách, ale nepřicházely žádné nové stroje a zdálo se, jako by se vůbec nic nedělo. Tyto známky stagnace však byly pouhým zdáním. Ono se toho dělo celkem hodně, ale výsledky byly takové, že by možná bylo lepší, kdyby se nedělo nic.
