Regulace versus inovace: Když se srazí technické koncepty a bezpečnost | Kapitola 4

Vyměnitelnost baterií vypadá jako velká věc, ale jde spíš o vedlejší myšlenkový jev celé snahy vybudovat ekosystém baterií, což je naprosto nezbytné v případě, že chcete elektrizovat společnost. Baterie v uživatelských zařízeních jsou problém, ale malý problém. Baterie ve velkých zařízeních, jako jsou elektromobily anebo domácí baterie, ale problém jsou – z hlediska životnosti, z hlediska objemu, z hlediska nutnosti používat vzácné kovy.

Celou věc kolem výměnných baterií považuji za ideový výkop diskuse, protože dnes je spousta zařízení jen obtížně opravitelná, pokud je opravitelná vůbec. Povinný nástup uživatelsky výměnných baterií by v podstatě odepsal celé kategorie zařízení, jako jsou například True Wireless sluchátka anebo aktivní pera, kde rovněž netuším, jak by se jejich baterie měnila. Poněkud úsměvný limit pěti let výdrže se přitom dá dosáhnout i s lepenými bateriemi, protože ty sice zdegradují, ale stále mohou mít více než 80% výdrž i po pěti letech, takže tohle se podle mě nakonec nebude vůbec řešit.

Když už by se mělo tlačit na výrobce stran konstrukce, měla by to být obecná opravitelnost a dostupnost náhradních dílů. Alternativní díly se často volí proto, že originální po letech prostě nejsou a ne každý značkový výrobce se s nimi hodlá párat, proto vznikají takové napůl hacky, u kterých jsme rádi, pokud vůbec fungují. Tam vidím podstatně větší problém – a rovněž v kvalitě, protože pokud je životnost špatné baterie třetinová oproti špičkové, ale materiálově jsou si podobně náročné, je prostě nesmysl chrlit něco, co se rychle mění na elektroodpad. 

Když už něco regulovat, pak opravitelnost a kvalitu, abychom se nezaplavovali levným odpadem, který nic nevydrží. Nevidím pointu v superlevných zařízeních, která stojí svými vlastnostmi za prdlačku, nic nevydrží a vás nakonec stejně neuspokojí, takže je nepoužíváte. To je podle mě daleko větší problém než řešit, zda je něco opravitelné uživatelsky anebo jenom servisně.

To, co se stalo kolem ponorného zařízení Titan během tohoto týdne, ukázalo naprosto opačný obraz regulace: Zařízení nebylo nikdy certifikováno, lidé, kteří vyslovili pochybnosti o bezpečnosti zařízení, byli vyhozeni a projekt pokračoval bez nich. Míra ignorování zkušeností a bezpečnostních standardů při tvorbě ponorného zařízení je prostě šokující. Komentoval to i James Cameron, který natočil nejen film Titanic (1997), ale také se k vraku potápěl a má s hlubokomořským průzkumem mnoho zkušeností.

Přestože se pro tlakové těleso obvykle používá ocel anebo titan, které dovolují určitou míru deformace, Titan využíval kompozit s uhlíkovými vlákny.

Osobně mě překvapuje, jak je možné, že majitel společnosti Ocean Gate, Stockton Rush, nedal na doporučení ponorkových expertů a rozhodl se pro „inovativní“ tvorbu tlakového tělesa z uhlíkových vláken, která se mají, podle vyjádření expertů, pod tlakem a za nízkých teplot tendenci nečekaně tříštit.

Pokud respektujeme právo na inovaci, pak ano, jistě je možné postavit si za své ponorku z materiálů, které považujete za perspektivní a potápět se s ní v mezinárodních vodách – tedy alespoň pokud k tomu přistupujete zodpovědně a řádně ji otestujete a pokud riskujete svůj vlastní život. Na tomto případu se ale ukazuje, že nechat úplně všem úplně volnou ruku ve všem je prostě problém.