Regulace versus inovace: Když se srazí technické koncepty a bezpečnost
Seznam kapitol
V tomto týdnu nastaly dvě zdánlivě nesouvisející události: EU oznámila, že chce uživatelsky vyměnitelné baterie ve všech zařízeních, což vyvolalo okamžitou kontroverzi. A také došlo ke katastrofě ponorného zařízení Titan, které podle všeho pro změnu neprošlo vůbec žádnou certifikací.
Právo na inovaci – to je věc, o které se hovoří velice často. Co to ale vlastně znamená?
Proti sobě máme právo na inovaci, právo vynalézat a přinášet změnu, což je něco, co táhne západní společnost vpřed už asi dvě stě let, ovšem s tím, že často postup vpřed není ani přímočarý, ani jednoznačně pozitivní. Mnoho inovací mělo docela strašlivé následky, o čemž svědčí například objev olovnatého benzínu Thomasem Midgleyem mladším, který sice pomohl nastartovat motoristickou revoluci, ale také zároveň způsobil obrovské vedlejší škody. Mimochodem, tento člověk rovněž vynalezl CFC (freonové chladicí plyny narušující ozónovou vrstvu), takže se mu připisuje titul člověka, který pravděpodobně neúmyslně zabil největší počet lidí v dějinách.
Striktnější evropské regulace jsou často vyzdvihovány proti těm americkým, v Americe je navíc běžné, že výrobci rozporují vědecké výsledky, snaží se vyhnout regulaci a do lobbingu vkládají nemalé prostředky. V Americe není divné, že se regulace zavádí později – ale pak mají obvykle právníci práci připravenou na roky dopředu, protože se proti nim postaví ti skutečně i domněle poškození a domáhají se náhrady škody.
V případě kauzy nevýměnných baterií jde primárně o to, že jak už jsem mnohokrát psal, baterie jsou velmi důležitou komponentou v oblasti plánovaného zastarávání (planned obsolence). V roce 2027 má vejít v platnost nařízení, které má garantovat, že si uživatel smí vyměnit baterie sám, přičemž tyto baterie mají být dostupné jako náhradní díly po dobu následujících pěti let. Při výměně baterie výrobce nesmí vyžadovat pro provedení výměny žádné profesionální nástroje, rozpouštědla či nahřívání, což efektivně vyřazuje lepení.
Celá legislativa je jako vždy komplikovaná a zahrnuje jak malé baterie, tak i ty velké (baterie pro elektromobily, domovní baterie) s tím, že stanovuje plán pro zpětný výběr baterií a jejich recyklaci. Ta obsahuje procentuální cíle jak pro vracení baterií, tak i požadovanou výtěžnost materiálů z baterií s tím, že se určuje i povinný podíl pro recyklované baterie v nových bateriích.
To je všechno pěkné. Nejsem schopen komentovat realističnost těchto cílů, osobně si myslím, že proti recyklaci baterií nikdo asi nic nemá, protože jde vzhledem k obsahu lithia a jedovatých kovů (kadmium, olovo…) o něco, co by se recyklovat prostě mělo. Z praktického hlediska lidi bude nejvíce zajímat kam baterie odevzdat a jak přesně se budou baterie vyměňovat.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
