Digitální svět a temnota lidské duše | Kapitola 5
Seznam kapitol
Londýnské divadlo Duke of York's Theatre uvedlo moderně pojatou hru The Nether, která klade provokativní otázku: Je to co děláme ve virtuálním světě skutečné? Pokud není, znamená to, že tam můžeme dělat úplně cokoliv? I kdyby to bylo sebevíce tabu? Upouštíme tím páru? Nebo je to cesta do pekel? Je to zajímavá otázka – a nutno říci, že je složitější, než by se mohlo zdát.
Daleko rozumnější je podle mě pohled ze strany důsledků: Jaký vliv má vaše konání ve virtuálním světě na váš reálný život? Co když je to tak, že virtuální obsah sám o sobě není dobrý anebo špatný, ale dobré anebo špatné je to, co na základě obsahu uděláte? Tak například hraní CoD: MW2 vás může vést ke špatnému, když se jako Breivik připravujete na zločin. Anebo k dobrému, když se rozhodnete vstoupit do policie či armády a bojovat proti teroristům. Anebo – abychom nebyli tak patetičtí – třeba v sobě jenom udusíte hněv na svého super idiotského šéfa a „you won't go postal“. Například mu nerozbijete hubu anebo tak. Hraní špatné hry vás uklidní a převentiluje agresi společensky přijatelným způsobem.
Může být pozitivní jak pro vás, tak i pro lidi, kteří o tom ani neví anebo hraní podobných věcí přímo odsuzují. Zpracujete svoji agresi stejně, jako adaptovaný pedofil zpracuje svoje nutkání, takže nepřeteče do reálného světa – a to je zcela určitě společensky pozitivní.
Možná je celá otázka o „dobrém a špatném obsahu“ postavena naopak: Nejde o to, jaká je či není nějaká věc, film, hra či kniha, ale o to, k čemu vás dovede. Nechápu pohled osvícených strážců moudrosti, kteří nám celé roky berou Hitlerův Mein Kampf a vytvářejí tak před neinformovanými iluzi, že to asi bude něco super. (Mě to přijde blbé, přeslazené a přešroubované. Když chci někoho zkritizovat za přešroubovaný sloh, používám obrat „píšeš jako Hitler“.)
Nakonec je to o tom, co si z toho zážitku vy sami odnesete – a je to tedy spíš o vás, než o té věci samotné. Většina lidí, kteří provozují nějakou dobu bojová umění, nejsou žádní agresoři, naopak mají dobrou představu o tom, jaké to je, když vám někdo naklepe budku. Odnášejí si nezřídka větší vnímavost k sobě i k okolí, větší smysl pro sebekontrolu a disciplínu.
Samozřejmě, někteří si také odnášejí nezdravou dávku sebevědomí a chuť si své umění vyzkoušet naostro. Nutno podotknout, že to jsou obvykle jedinci duchem mdlejší. Jenomže to nelze předem určit a těžko to odhadne i učitel samotný. Z laického pohledu se může zdát, že myšlenka učit mladistvé delikventy sportovní box je blbost, ale pro některé to je cesta ven, přinese jim to do života pravidla, řád a systém. Jenom je nutné přijmout myšlenku, že se nakonec každý rozhodne sám. Že zakázat všechno, u čeho by se někdo potenciálně mohl rozhodnout špatně, je prostě blbost.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
