Digitální svět a temnota lidské duše | Kapitola 4
Seznam kapitol
Londýnské divadlo Duke of York's Theatre uvedlo moderně pojatou hru The Nether, která klade provokativní otázku: Je to co děláme ve virtuálním světě skutečné? Pokud není, znamená to, že tam můžeme dělat úplně cokoliv? I kdyby to bylo sebevíce tabu? Upouštíme tím páru? Nebo je to cesta do pekel? Je to zajímavá otázka – a nutno říci, že je složitější, než by se mohlo zdát.
Věc se má tak, že pohled na tyto otázky je hodně ovlivněný náboženstvím a filozofií. Křesťanství má v tomhle směru jasno, protože uznává „hřích myšlenkou“, tedy de facto thoughtcrime. Pokud vás zajímá, cože je to hřích myšlenkou, pak vysvětlení říká, že jde „o uvědomělé a svobodné setrvávání v myšlence na hřích“. Když přemýšlíte, jaké by to bylo zasouložit si s bratrovou manželkou, jde o hřích myšlenkou. Pokud ve hře vraždíte virtuální civilisty, jde rovněž přinejmenším o hřích myšlenkou. Přinejmenším, patrně o něco více. Například zabít virtuální postavu živého hráče v MMORPG asi není tak úplně vražda, ale obrat ji je stoprocentně krádež.
Existují i systémy, které se na věc dívají jinak. Například kemet, staroegyptské náboženství, koncept hříchu myšlenkou nezná. Věc buď uděláte anebo neuděláte – to se počítá. To, že na něco myslíte, se nepočítá. Pokud myslíte na sex s bratrovou manželkou, ale nikdy nic nenaznačíte, vůbec se to nepočítá, jako by se nic nestalo. Jenomže pozor, ono to funguje i na druhou stranu: Pokud cítíte soucit se šikanovaným spolužákem, ale nikdy nic neuděláte, tak se to taky nepočítá. Dokud z vás myšlenka nevyleze a nezhmotní se v čin, nemá žádnou hodnotu.
To má docela zajímavé implikace v praktickém životě. Pedofil, který myslí na sex s dětmi, ale dokáže se ovládnout a nic neudělá, podle křesťanství hřeší, ale podle kemetu ne. Druhý pohled mi přijde podstatně zdravější a rozumnější, protože vám dává šanci samostatně se svými problémy pracovat a taky vás upozorňuje, že byste měli ve svém životě něco aktivně dělat. Trochu to připomíná koncept sira Nicholase Wintona, že „pasivní dobro“ (prostý nesouhlas s nelidským režimem) nestačí, že musíte dělat „aktivní dobro“ (tedy nějak se proti němu postavit). Nutí vás to k akci.
Takže podle křesťanství je hraní her, ve kterých konáte zlo, jednoznačně špatné. Je na debatu, jak moc je to špatné, ale je to špatné. Z toho plyne koncept „jedu pro duši“ a snaha onen jed buď úplně zakázat anebo ho alespoň vytlačit tak na okraj, jak je to jenom možné. Všechny cenzorní úřady a instituce na ochranu mravů vyrůstají z téhle filozofie.
Otázkou je, jak se k tomu staví kemet, totiž zda hraním „konáte“ anebo „nekonáte“. Mohli bychom strávit dlouhé a plané debaty o tom, kde vlastně ona hranice vede. Zda inteligence v počítačovém programu je „skutečná“ a zda je inteligence v robotovi „skutečnější“, protože robot má na rozdíl od počítačového programu „tělo“. A zda je tedy rozbití robota v reálu „konáním“, zatímco u toho virtuálního ve Falloutu je to „nekonání“.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
