Digitální svět a temnota lidské duše | Kapitola 3
Seznam kapitol
Londýnské divadlo Duke of York's Theatre uvedlo moderně pojatou hru The Nether, která klade provokativní otázku: Je to co děláme ve virtuálním světě skutečné? Pokud není, znamená to, že tam můžeme dělat úplně cokoliv? I kdyby to bylo sebevíce tabu? Upouštíme tím páru? Nebo je to cesta do pekel? Je to zajímavá otázka – a nutno říci, že je složitější, než by se mohlo zdát.
Mainstreamový obsah, který překračuje hranice normality, je ve skutečnosti celkem běžný. Rating ho (podle země) odsouvá obvykle nad 15 let a výše, občas žádá cenzuru obsahu, ale to je nepodstatné. Cenzura většinou vedla jen k tomu, že si zájemci obstarali někde bokem anticenzorní patch, takže revoltující mládež bere názor cenzora jako svého druhu zvláštní formu doporučení.
Otázkou je: Když se bavíte ve hře zabíjením civilistů, „je to doopravdy“ anebo to „není doopravdy“?
Strana, která říká, že to „není doopravdy“, vychází z toho, že se v reálném světě nic neděje, nikomu skutečnému neubližujete, a proto je to zcela neškodné.
Strana, která říká, že to „je doopravdy“, vychází z toho, že tím, že něco ve hře děláte, poškozujete například sami sebe. Vychází z teorie výcviku, kdy příprava na zločin ve hře vám zjednodušuje provedení zločinu samotného. I Breivik při vyšetřování tvrdil, že CoD: MW2 použil coby trenažér.
Ostatně: Kde je hranice v tom, co je reálné a co ne? Když rozbijete robota při hraní Falloutu, je to méně skutečné, než když rozsekáte třeba robotický vysavač? Když zabijete a okradete NPC, je to méně skutečné, než když sejmete postavu živého hráče a seberete mu věci?
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
