Počítače o dvacet pět let později | Kapitola 3
Seznam kapitol
Když se blížilo výročí 17. listopadu, byli jsme jako Alza Muzeum osloveni gymnáziem Na Vítězné pláni, abychom jim zapůjčili nějaké retro počítače coby součást retro expozice. A proč ne? Socialistické osmibity k historii patří, jakkoliv byly improvizované a nedokonalé. Když jsem ale expozici osobně navštívil a podíval se na relikty socialismu, musel jsem si sám zavzpomínat na to, jaké bylo počítačování za bolševika a kam jsme se od revoluce dostali.
První domácí počítače byly považovány civilisty (tedy ne-IT osobami) za naprosto zbytečné hračky s nulovým praktickým využitím. Na Sinclairu ZX-81 toho moc udělat nešlo a domácí pokusy, jako „automatické zavlažování květin pomocí senzoru přes user port Commodoru 64“ byly civilisty vnímány jako něco mezi pokusem vyhořet a týráním květin. Používání databází, psaní textů a další činnosti, které dnes považujeme za normální, byly na osmibitech vybavených kazeťáky tak strašně obskurní, že je civilisté vnímali jako pokus IT geeků týrat sama sebe. Místo toho, aby geekové nabušili diplomku na elektrickém psacím stroji jako ostatní, ji nejdřív bouchali na osmibitu, pak přenášeli na šestnáctibit a nakonec řešili, jak si napsat driver, aby se to dalo na jehličkové tiskárně vytisknout česky.
V druhé polovině 80. let se už civilisté začali na počítače dívat jako na něco reálného, nicméně stále pro specialisty. Krásným příkladem je dnes málo známý socialistický film Hauři (1987), který pojednává o „něčem jako JZD Slušovice“ a kde můžeme vidět odborníky, kteří už své problémy řeší tak, že je „nakódují na ZX Spectru“.
Pro lidi, kteří doma ZX Spectrum měli, to je dílo poněkud úsměvné, protože v roce 1987 už JZD Slušovice vyrábělo počítače vlastní a to o mnoho koňských délek lepší. Ale to nevadí, ilustruje to také fakt, že naše angažovaná kulturní fronta se pohybovala se svým vnímáním technologií vždy asi tak pět let za hlavní vlnou.
Poněkud bizarního ducha vnímání počítačů vidíme i v komediích Slunce, seno, ... (1983). Tam také vidíme lid počítačový jako zástupce exotopedie pohybující se mezi civilisty. Jsou to osoby nepochopitelné, nepraktické, takový kontrapunkt k běžným podivínům, jako je Pepek Vyskoč anebo ten divný děda, co vycpává přejeté kočky a veverky. Komedie ilustruje představu, že se počítači normální lidi nezabývají – a takhle to civilisté v té době skutečně vnímali. Kdo počítač měl a něco s ním dělal, byl jednoduše divný.
Přiznám se, že mě dnes udivuje, že letsplayeři dokáží na svoje herní videa nabalit celkem slušný houf fanynek: Za mého mládí bylo hraní počítačových her garancí, že ženskou prostě neseženete. Někdy v té době se ve společnosti taktéž usadil stereotyp, že počítače jsou čistě chlapská záležitost. Na základce s námi do technického kroužku ještě chodily holky, ale s věkem a blížící se pubertou jich ubývalo, protože byly spolužačkami slušně ostrakizované. Na počítačově orientovanou vysokou jich to dotáhlo skutečně jenom pár.
V 80. letech se také vedly opravdu divoké „kmenové počítačové války“. Je lepší Commodore anebo Atari? A kdo by si vozil ty pomalé počítače s procesory Motorola, když máme vynikající a úplně nejlepší stroje se Zilogem Z80, jako je ZX Spectrum? Ne, přátelé – osmibity jsou pasé, jsou pro děti. Solidní lidé si pořídí šestnáctibit. Ale který je lepší? Atari ST anebo Amiga? Ovšem nikdo solidní se nebude bavit s těmi magory, co si myslí, že dobrý domácí počítač je Schneider EuroPC.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
