Historie Amigy: Zrození Commodore Amiga 1000 | Kapitola 2
Seznam kapitol
Vyprávěli jsme si, jak mezi firmami Commodore a Atari vzniklo velké nepřátelství. Jejich vůdci se svorně nenáviděli a chtěli jeden druhého zničit. V minulých stoletích by se vyzvali na souboj a došlo by na kordy či pistole. Dvacáté století bylo v tomto přeci jen civilizovanější, takže pohana měla být smyta nikoliv krví, ale vývojem počítače.
Commodore pod novým vedením
V roce 1985 se Comodore nacházel ve velmi obtížné situaci. Prodělával. Navzdory masivním příjmům z milionů prodaných C64, vzhledem k milionům prodělaných na výrobě řady Plus/4, promrhaných zbytným nákupem minipočítačů VAX a samozřejmě i akvizici Amigy a vůbec celkovým neefektivním řízením firmy bylo třeba něco udělat. Proto Irving Gould najal Thomase Ratigana, bývalého vysokého manažera Pepsi, aby firmu zachránil. Zjevně se insiroval Applem, který o pár let dříve získal Johna Scullyho, bývalého Ratiganova nadřízeného. Oblíbený Ratiganův výrok byl: „Když dokážu prodávat balenou vodu, dokážu prodávat cokoliv.“ Je zajímavé, že John Scully byl velmi podobného mínění, oba pak představovali typ univerzálních manažerů, kteří včera prodávali balenou vodu, dnes počítače a zítra kdo ví, možná rakety. Osobně jsem k podobnému univerzálnímu manažerství skeptický, protože jen málokdy opravdu funguje, ovšem je fakt, že ve velkém byznysu je zásadní mít dobré kontakty.
Thomas Rattigan si nejprve udělal přehled o stavu firmu a vývoje zásadních nových produktů. V této době v Commodore běželo pět stěžejních projektů. Tím prvním byl vývoj Amigy, které se věnujeme. Dalším pak vývoj Commodore C128, což měl být následník C64.
Jak další vývoj ukázal, byl to následník poněkud problematický, protože firma vůbec nenaslouchala přání svých zákazníků. Ti chtěli jednoduše a prostě lepší herní stroj, s dokonalejší grafikou, zvukem, no a kdyby byl levnější, taky by se nezlobili. Dostali stroj podstatně dražší a komplikovanější, který v podstatě představoval tři počítače v jednom. Ve svých útrobách skrýval jak dva CPU (Z80 a MOS6502), tak i dva grafické čipy, uměl pracovat v módu CP/M, což znamenalo možnost spouštění kvalitních profesionálních programů, měl i svůj vlastní mód s grafikou umožňující ergonomickou práci v režimu 640×200 (tedy stejném, v jakém měl běžet OS Amigy), no a nabízel i C64 plně kompatibilní mód.
Na papíře to možná vypadalo skvěle, ale už první recenzenti z toho byli poněkud rozpačití. CP/M, kdysi univerzální operační systém mnoha platforem, byl v této době už na ústupu, všichni věděli, že budoucnost patří IBM PC. Proč Commodore přichází s něčím, co podporuje zastaralý systém? Nový grafický čip v C128 sice nabízel lepší byznys grafiku, ale nikoliv herní možnosti. Jinými slovy, C128 byl sice lepší počítač na práci, ovšem nepředstavoval to, co zákazníci opravdu chtěli. Prodával se sice slušně, ovšem C64 nahradit nemohl a firma proto musela zrušit původní představu, že výroba C64 skončí ve prospěch nového typu.
Dalším dlouhodobým projektem, kterým se Commodore zabýval, byly IBM PC kompatibilní počítače, vyvíjené v německé pobočce. Nemá smysl zde rozebírat detailně jejich vlastnosti, Commodore se soustředil na vývoj co nejlevnějších (a tím pádem nejořezanějších) strojů, ovšem v Evropě, kde neexistovala konkurence v podobně levných PC klonů, s nimi slavil úspěch – dokonce takový, že jeho podíl na německém trhu konkuroval IBM a vysoce převyšoval Apple.
Jiným projektem bylo dítě Jeffa Portera, který si dal za cíl vytvořit laciný přenosný počítač s monochromatickým displejem LCD. Tento LCD Portable měl být přímou konkurencí tehdy velmi populárních strojů RadioShack TRS-80 Model 100, měl mít v ROM kancelářské aplikace (mnohem kvalitnější, než měla řada Plus/4), umožňoval až pět hodin provozu na baterie a nabízel mnohem větší displej než stroje RadioShack, konkrétně s rozlišením 480×128, zobrazujícím text o 80 znacích na 16 řádcích. Commodore vlastnil výrobce těchto displejů, který dokázal vyrábět to nejlepší, co tehdy existovalo.
Problém ovšem spočíval v tom, že i optimistický odhad Jeffa Portera značil možnost prodeje zhruba 100 000 kusů ročně. Trh pro takové počítače byl velmi specifický a omezený, šlo sice o skvělou technologii, ale opravdu ne pro každého. Commodore ale potřeboval produkt, který se bude prodávat po milionech, protože spuštění výroby jakéhokoliv nového počítače znamenalo obrovské investice. Ano, LCD Portable by se jistě prodával, na trhu by uspěl a investice by se nakonec zaplatily, ale za několik let. V roce 1985 si to firma prostě nemohla dovolit, proto k velkému Porterově zklamání Ratigan projekt zrušil.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
