Historie Amigy: …a zjevil se zlý drak Jack Tramiel
Seznam kapitol
Vyprávěli jsme si o začátku historie legendární platformy Amiga. V příběhu, který trošku připomíná pohádku, jsme dospěli až do chvíle, kdy se objevil Velký Nepřítel. Něco takového zná každá pohádka, žádný dobrý příběh se bez zloducha neobejde. No a příběh Amigy, ten rozhodně patří k dobrým příběhům. Proto má i fakt skvělého zloducha.
Život jednoho z nejdůležitějších průkopníků mikropočítačů Jacka Tramiela by vydal na hollywoodský film či alespoň netflixový seriál. Samozřejmě, muselo by to být dílo starého ražení, kde je důležitý silný příběh a kouzlo schopné osobnosti. V moderní době by samozřejmě něco takového propadlo, protože neobsahuje dostatek hrdinů reprezentující menšiny, a i v oblasti genderu selhává.
Tramiel byl židovský mladík z předválečného Polska, který přežil holocaust a podařilo se mu emigrovat z válkou zbídačené Evropy do vysněné Ameriky. Tam se velmi těžce protloukal, chvíli byl v armádě, chvíli taxikařil, nakonec založil firmu na prodej a později i výrobu psacích strojů, no a pro svůj obdiv k armádě ji nazval Commodore, jelikož jména dle vyšších a reprezentativnějších hodností již byla zabrána. Z psacích strojů přesedlal na kalkulačky a posléze i na první mikropočítače.
Byl přitom průkopník zcela jiného ražení než třeba Steve Jobs či Clive Sinclair. Zatímco ty dva zajímala elegance, novátorství či vtipné technické řešení, v případě Sinclaira zaměřené na co nejnižší cenu, Tramiel by se, co se láce počítačů týká, se Sinclairem sice shodl, ale jinak jej nezajímalo nic jiného než jak své počítače prodat co největšímu počtu zákazníků. Byl to velice tvrdý byznysmen a šel nevybíravě za svým. Ovšem ve srovnání se zmíněnými dvěma konkurenty měl i schopnost naslouchat potřebám zákazníků, věděl, co lidé chtějí. Zatímco Jobs i Sinclair stanovovali klíčové vlastnosti svých počítačů často od zeleného stolu, bez pochopení skutečných potřeb potenciálních uživatelů, Tramiel situaci na trhu sledoval daleko pečlivěji.
Tím se nechce říci, že byl jako byznysmen bezchybný. I on dělal chyby, dokonce velice drahé chyby. Například řadou počítačů Plus/4 se pokoušel oslovit ty, co chtěli mít k dispozici levný kancelářský stroj, ale celé řešení trpělo tolika neduhy, že se nemělo šanci ujmout. Zatímco zákazníci toužili po nástupci skvělé herní C64, Tramiel jim vnucoval počítač nekompatibilní a na hry nevhodný.
Oblíbeným heslem Jacka Tramiela byl jeho známý výrok „Business is war“, což skutečně dodržoval a s dodavateli vyjednával nesmírně tvrdě, za dodané zboží platil zásadně se zpožděním, takže pro Commodore získal velmi nelichotivý zvuk a mnozí s touto firmou po trpkých zkušenostech neměli zájem dále spolupracovat. Ostatně, další z jeho výroků „Když někomu dlužím milion dolarů, nemám problém já, ale on,“ toto jasně pojmenovává. Výrobu firmy ale dokázal Tramiel zvýšit naprosto neskutečně – pro ilustraci stačí uvést, že v roce 1978 prodal Commodore čtyři tisíce počítačů PET za rok, zatímco v roce 1983 pět tisíc C64 za den.
Jako výkonný ředitel firmy byl nesmírně schopný, ovšem občas upadající do mikromanagementu, což se odrazilo dokonce i v počítačových hrách. Commodore v roce 1983 vydal hru Jack Attack, jejíž gameplay a cíl sice s Tramielem nemá nic společného, ale je pojmenována podle Tramielova manažerského eruptivního řešení problémů, které mu bylo vlastní – pokud s nějakým oddělením nebyl spokojen, tak bez ohledu na jakoukoliv organizační strukturu do tohoto oddělení vlétl a udělal tam pořádek sám, samozřejmě za výrazného verbálního doprovodu. Hodinové výpovědi byly v takové situaci naprostou samozřejmostí. Je to možná s podivem, ale navzdory těmto zážitkům jej jeho podřízení velice respektovali a byli mu loajální. Věřili totiž, že dokáže problémy skutečně řešit.
Jeho základní strategií se stala vertikální integrace, tedy myšlenka ovládnout dodavatele klíčových komponent pro své počítače. Takto ovládl i perlu v portfoliu svého korporátu, MOS Technology, výrobce čipu MOS6502. Ta na konci sedmdesátých let vyráběla zákaznické obvody pro řadu firem, mimochodem i pro konkurenční Atari. Její vlastnictví umožnilo Commodore snížit cenu počítače C64 na úroveň, kde nikdo jiný nedokázal konkurovat. Jenže tato výhoda platila právě na počátku osmdesátých let. Jak byla výroba integrovaných obvodů stále náročnější na investice do dalších a dalších technologií a přestaveb výrobních linek, MOS Technology (přejmenovaná na Commodore Semiconductor Group) ztrácela dech, protože na takové investice peníze nebyly.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
