Atari 2600: Příliš růžové vzpomínky? | Kapitola 5
Seznam kapitol
Miluji technologické retro – a proto mě těší, že se v poslední době objevují technologické retro hračky. Problém je ale v tom, že někdy jde o hračky podivné a spíše než aby poučily mládež o kráse minulosti a o tom lepším, s čím jsme si mohli kdysi hrávat, ukazují jen to, v jakém pravěku jsme tehdy žili. Právě tak je tomu třeba u znovuzrozené konzole Atari 2600.
V mnoha případech máte jen vágní představu o tom, co přesně máte dělat, jestli má hra konec, anebo je na body – prostě proto, že originální cartridge měly doprovodné knížky, které vám vysvětlily kdo jste a co děláte. Bez tištěného manuálu hry nedávají smysl.
V podstatě jediné hry, které se dají celkem slušně hrát, jsou velmi zjednodušené verze klasik, jako je Centipede, Space Invaders anebo Pinball, které jsou ovšem ošklivější než automatové verze a navíc trpí na zjednodušení designu. Kupříkladu Pinball má rovné dno, takže kuličce se z herní plochy utíká opravdu těžko, hra je to velice jednoduchá a v podstatě nudná.
Obrovský problém, který mám s konzolí Atari Flashback, je právě v tom, jak primitivně ty hry dnes vypadají. Ty, co se dají hrát, jsou šíleně zjednodušené nejen proti dnešku, ale i proti počátku 80. let. Verze Jetpacku pro Atari 2600 vypadá vedle verze pro ZX Spectrum úplně superprimitivně – a to grafika ZX Spectra není na naše dnešní poměry nic moc. Když to srovnám s pokročilejšími hrami, jako je propracovaný Exolon, izometrický Highway Encounter či trojrozměrný Sentinel, vypadá Atari 2600 křovácky i na 80. léta.
Druhý život zastarávající konzole zajistily dvě věci. Tak za prvé, v Americe se modernizované a zlevněné verze Atari 2600 považovaly za ultralevnou zábavu pro děti. Dětem strašný skřekot Atari 2600 nevadil a hrozivé kvílení, které se šířilo z obýváku, dávalo rodičům jasně najevo, kde se nachází jejich ratolesti. Jak už jsem naznačil, pro konzoli existovaly naučné hry, náboženské hry – a hry „s dospělým obsahem“ byly pro změnu tak šíleně abstraktní, že musíte hodně přemýšlet, co za prasárnu nám kostičky naznačují. Pokusy o prasárny tu byly, což o to, ale musíte vědět, na co se díváte, aby vám došlo, co vám to autoři ukazují. Jako fakt.
Druhým faktorem byly tuny a tuny velmi levných čínských klonů, které Atari 2600 zastoupily v 90. letech. Ultralevné „megahry“, obsahující stovky zabudovaných herních titulů a mizerné ovládací rozhraní, které vám sotva dovolilo najít tu jednu z mála her, která vás bavila, se staly konejšidlem pro další generaci, tedy přesněji pro generaci chudého dorostu, jejichž rodiče neměli na normální herní konzoli. Tak jako ano, i těmhle lidem by se moderní retrokonzolky mohly líbit. Jenomže popravdě za houby stála už tahle „megahrová“ generace, už tehdy to bylo strašné.