Obtížnost her včera a dnes, aneb zlaté časy nehratelných opusů | Kapitola 3
Seznam kapitol
Jedním ze současných populárních trendů ve videoherním rybníčku jsou hry, které nic neodpouštějí, nic vám neusnadňují a svou obtížností hráče až frustrují. Jsou ale opravdu tak těžké, když je srovnáte s tituly, jež jsme běžně hrávali v dávných časech, které mnozí považují za zlatou éru hraní, kdy byly ještě hry originální a zábavné?
Turrican 2
Typ hry: akční / střílečka
Vývojář: Factor 5
Platformy: Amiga, Atari ST, C64, ZX Spectrum, DOS
Moje srdcovka z Amigy, druhý díl z třídílné série, mi vydržel několik let. Pravda, první dva roky jsem se dostal vždy jen o pár obrazovek za tu úvodní a vůbec jsem netušil, že to je začátek prvního světa ze šesti. Příběh o Stroji, který zabil všechny kromě Brena McGuira a ten se nasoukal do experimentálního bionického obleku, aby se za všechny pomstil, se dal z kresleného intra celkem pochopit, ale jako obvykle, příběh nebyl to, proč jsem se ke hře stále vracel. Prvotním impulsem byl kolega z Levelu zvaný Lachtan, který sebevědomě prohlásil, že už dvojku dohrál, aniž by musel použít jediné ‘continue’ a ještě mu zbylo přes dvacet životů. Přiznávám, že takhle jsem Turricana 2 nikdy nedohrál, ale po pár měsících intenzivního hraní jsem se konečně podíval do další úrovně. Turrican 2 se přístupem k ukládání nijak nelišil od soudobého standardu – pokud jste natáhli bačkory před koncem poslední úrovně a už vám nezbyl ani život ani ‘continue’, jeli jste hezky od začátku.
Turrican 2 byl výjimečný z mnoha pohledů. Hudba Chrise Huelsbecka byla rozhodně jednou z položek, kvůli níž jste si hru nespletli s žádnou jinou. Design levelů by se dal dnešní terminologií nazvat skoro „open world“, protože v obřích úrovních jste se mohli pohybovat a vracet téměř neomezeně, prozkoumávat spoustu tajných zákoutí s bonusy a power-upy. Arzenál hrdiny byl nevídaně bohatý a tři typy střeliva se každé hodily do jiných situací (ale mohli jste mít vždy jen jeden typ) – silný laser, paprsky vystřelující rovně plus pod určitým úhlem nahoru a dolů, a nakonec munice v podobě kuliček, které se odrážely od překážek a hodily se ideálně do úzkých chodeb a tunelů. Sbíráním stejného typu munice se zvyšovala síla střel – jakmile jste sebrali jinou, začínali jste zase s nejslabší variantou. Tenhle kanón ale nebyl jedinou výzbrojí – zbraň měla univerzální režim paprsku, s nímž šlo mávat kolem dokola, dále šlo vyčistit obrazovku odpálením silových vln, proměnit se v nezranitelný šuriken, který ale mohl jen po rovině nebo dolů (něco na způsob Metroid Prime) a nakonec jedno ultimátní šurikenové běsnění po obrazovce s kladením min.
Tím zajímavosti Turricana 2 nekončí, když už jsem myslel, že mě nemůže ničím překvapit, objevila se úroveň, v níž jste ovládali raketu, nejprve to byl zběsilý let horizontálně, pak pomalý vertikální let, ale s neúprosně se nonstop pohybující obrazovkou. Poslední levely byly silně inspirovány Vetřelcem H. R. Gigera a atmosféra v nich byla skutečně tíživá. V průběhu hry jste samozřejmě narazili na spoustu menších bossů, na něž bylo potřeba objevit fungující taktiku… Turrican 2 je jednou z her, kterou jsem po létech mohl vyzkoušet díky Michalovi Rybkovi originálně na Amize – jen místo 14“ monitoru byl zapojený projektor na zeď, takže jsem si Turricana užil na dvoumetrové úhlopříčce. Užil není to pravé slovo, T2 je typický příklad hry, kterou jsem hrával s „prstem v nose“, a i když jsem si pamatoval kde, co a jak – ve výsledku jsem vydržel asi tak 2 minuty, než došly životy. Asi je čas koupit si zase Amigu a začít trénovat.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
