Obtížnost her včera a dnes, aneb zlaté časy nehratelných opusů | Kapitola 5
Seznam kapitol
Jedním ze současných populárních trendů ve videoherním rybníčku jsou hry, které nic neodpouštějí, nic vám neusnadňují a svou obtížností hráče až frustrují. Jsou ale opravdu tak těžké, když je srovnáte s tituly, jež jsme běžně hrávali v dávných časech, které mnozí považují za zlatou éru hraní, kdy byly ještě hry originální a zábavné?
Robinson’s Requiem
Typ hry: survival sim
Vývojář: Silmarils
Platformy: 3DO, Amiga, Atari ST, DOS
Hra, která se trochu vymyká z ranku těch předchozích, na obtížnosti byla postavena její hratelnost – jednalo se asi o první survival hru, kterou jsem kdy hrál. Příběh tohoto RPG pojednává o průzkumníkovi, který uvízl na nepřátelské planetě, kde narazil na telepatku. Ta zná způsob jak se z planety dostat, ale na oplátku chce od hrdiny pomoci s útěkem.
No, když si vzpomenu na své pokusy v téhle hře, chudák telepatka si nevybrala nejlépe. Hra se s úspěchem snažila simulovat všechny možné nástrahy, které by takového osamělého pionýra na cizí mohly čekat. Prvních pět pokusů jsem zemřel na různé infekce a choroby, než jsem zjistil, že se dá položka „nemoci“ omezit nebo vypnout. V dalších herních eskapádách už jsem tedy umíral jako hrdina: kousnul mě jedovatý pavouk, sežrala mě nějaká potvora, zlomil jsem si postupně všechny končetiny, některé z nich amputoval a nakonec jsem zemřel hlady. Postupem času jsem si dokázal vyrábět nástroje a kuchtit jídlo, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, zubatá si mě našla vždycky… jednou jsem se dokonce otrávil vlastním jídlem.
Vizuálně hra neexcelovala ani ve své době, spíš by se dalo říct, že byla docela hnusná a hratelnost by se dala shrnout jedním slovem jako pomalá… Pokud byste přesto trpěli touhou vyzkoušet si tuhle bolest na vlastní kůži, na GOGu se dá pořídit verze fungující na moderních systémech bez nutnosti shánět emulátor.
Defender of the Crown
Typ hry: strategie
Vývojář: Master Designer Software
Platformy: od Amigy po Windows
Na posledním místě jsem si nechal takovou vlastní specialitu – tuhle hru asi nikdo nepovažuje za vrchol obtížnosti, dokonce i já jsem ji dohrál několikrát až do vítězného konce. Boj Sasů proti Normanům, později i proti jiným Sasům, hromadění majetku a budování armád, dobývání území, obléhání hradů, noční šermovačky pro peníze nebo pro ruku spanilé dámy… to všechno bylo skvělé a zábavné.
Jeden vítězný moment mi ale zůstal odepřen. Nikdy jsem nevyhrál rytířský turnaj, kde se rekové v brnění shazují navzájem z koní. Nejprve jsem mířil na koně, což se ukázalo jako chyba. Pak jsem si všiml, že jsem ten rytíř, co jezdí zprava, ne zleva. Ale ať jsem se snažil sebevíc, šampionem turnaje mě nikdy nevyhlásili. Naštěstí je Defender of the Crown podobně jako Robinson k dostání na GOGu, takže to možná po letech dotáhnu do vítězného konce.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
