YouTube bez disliků: Čelem k pozitivní budoucnosti! | Kapitola 4

Málokdy přistihnete média při přímé nepravdě či dokonce lži, ale běžně se vynechávají informace. U případu Kyla Rittenhouse se běžně vynechávala informace, že všechny oběti byli běloši – to se hodně lidí dozvědělo až u soudu, který byl veřejný. To, že média vynechávala rasu zastřelených, vytvářelo u mnoha konzumentů dojem, že šlo o černé oběti, což zvyšovalo rasové tenze. Nejde přímo o lež, ale o úmyslné vynechání faktu, který vytváří prostor pro předsudky konzumentů.

Pokud se seznámíte s médii zblízka, velmi často narazíte na to, že v nich je hodně lidí, kteří pouze přejímají agenturní informace, ale také dost těch, kteří mají naopak agendu, se kterou zprávy přetvářejí. To je normální do té doby, dokud existuje pluralita médií, je možné vyslovit protinázor a média se místo k „pravdě“ hlásí ke svým politickým postojům. Skutečný problém totiž nastane tehdy, když se tyto postoje začnou vydávat za pravdu anebo dokonce za fakta.

Účastnil jsem se semináře s Nadine Strossenovou, americkou právničkou zabývající se svobodou slova a bývalou prezidentkou ACLU (American Civil Liberties Union). Ta hovořila o tom, jak cenzura napomáhá šíření nenávisti – a naopak jak svoboda slova dovoluje proti ní bojovat. Otec Strossenové byl německý Žid, který se stal obětí holocaustu – a ona vysvětlovala, jak cenzura byla důležitým nástrojem nacistické politiky: Prosazení nějakého názoru vyžaduje systematické umlčení oponentů. Umlčení oponentů je základním předpokladem pro to, abyste prosadili nějaký extrémistický narativ.

Dánský think tank Justitia se vyjádřil tak, že „svoboda slova je nejmocnějším nástrojem, který lidstvu přináší rovnost.“ Dnes je svoboda slova opět pod útokem – z mnoha důvodů. Základním principem amerického práva je přitom to, že jen ta forma řeči, která přináší „okamžité nebezpečí škod“ (immediate acute harm) je zakázána, přičemž se pod tím míní jak násilí, tak i ohrožení bezpečnosti. Při posuzování nebezpečí se přitom bere v potaz právě „okamžitost nebezpečí“ (emergency principle), kdy musí jít o nebezpečí věrohodné a akutní.

Nenávistná argumentace (hate speech) je pojem dost vágní a problematický a ani soudy na ni nemají v Americe jednotný názor. Strossenová zmiňovala případ radikálního křesťanského Kanaďana, který vydal čtyři letáky brojící proti homosexualitě. „Z jeho pohledu to nebyl projev nenávisti, ale lásky, protože chtěl zachránit jejich nesmrtelné duše před peklem,“ vysvětluje. Jeho letáky se dostaly k soudu, kdy první soud všechny čtyři odsoudil jako projev nenávisti. Další soud odsoudil dva jako projev nenávisti – a další dva označil za projev svobody slova. Třetí soud nakonec všechny čtyři označil za projev svobody slova.

„Pokud trvá soudům roky, aby posoudily čtyři letáky, jak má Facebook posuzovat všechny posty? Denně jich smaže na 700 000 – a podle návrhu evropské legislativy mají mít na jejich odstranění 24 hodin. Jak má soukromá společnost vyřešit za 24 hodin problém, jehož řešení soudům trvá roky?“ Důsledkem podle ní je, že velké společnosti přistupují k problémům „preemptivně“ a jsou restriktivnější, než musí – obvykle vycházejí z mezinárodních definic svobody slova, které jsou restriktivnější než ty americké. 

Strossenová považuje za nejlepší cestu tu, že si společnosti samy definují svoje vlastní pravidla, která se budou transparentně aplikovat. „Důležité je, že by stát neměl delegovat státní cenzuru na soukromé subjekty a neměl by na ně vyvíjet nátlak.“ První dodatek limituje vládu – a ta by ho neměla obcházet tak, že svoje představy vnutí společnostem, před kterými občany ten dodatek nechrání. „V současnosti se Trump soudně brání deplatformování – a jeho hlavním argumentem je to, že k tomu došlo na nátlak vlády.“

Tento problém není úplně vyřešený, protože i když jde o soukromé společnosti, jde o „public squares in private hands“, což je nová situace a její význam dále poroste s dosahem internetu a dominantním vlivem velkých hráčů. V současnosti je možné říct, co o ní říkají aktuální zákony, ale zároveň je jasné, že úplně nepopisují současnou realitu. Strossenová přitom podotkla, že si musíme uvědomit, že i když byl první dodatek v ústavě od začátku, reálně ho soudy začaly prosazovat až v 60. letech 20. století se vzestupem aktivismu: Dřív prostě cenzurovala sama média, obvykle kvůli křesťanským puritánským hodnotám.