Věci, měny, kryptoměny: Do čeho vložit hodnotu? | Kapitola 4

Naštěstí máme alternativy – jako jsou právě peníze. Kufr peněz se dá odvézt trochu lépe, i když, pravda, stále je to docela veliké a klasické filmy z prostředí obchodníků s drogami, jako je Breaking Bad (2008) anebo Blow (2001), nám ukazují praktické problémy s tím, když máte byt plný peněz. Státy totiž omezují obchody v hotovosti – podle zákona 254/2004 u nás nesmíte provádět hotovostní platby převyšující 270 000 korun, což znamená, že si za drobný balíček 54 Masaryků nekoupíte ani lepší televizi. Sankce za porušení je až 500 000 korun pro fyzickou osobu a až 5 milionů pro právnickou.

Můžete si říct – nevadí. Do banky si horu peněz jen tak nepřinesete, takže si prostě nacpete hotovostí špajzu anebo ideálně ohnivzdorný trezor – a budete si z toho žít. Jenomže, za prvé, hodnotu vám bude užírat inflace (kterou stát chce, doslova ji „řídí“, protože mu to zlevňuje půjčky) – a může vám hrozit něco ještě horšího – například že hotovost nebudete moci udat vůbec. To není teoretický scénář, to se stalo u nás například v tak zvané měnové reformě 1953, což byla největší okrádačka v dějinách země.

V roce 1953 jste museli měnit staré peníze za nové, přičemž hotovost do 300 Kč se měnila v poměru 5:1, u vyšších částek se měnilo 50:1 (tj. za 50 starých Kčs jste dostali 1 novou Kčs). Podobně to bylo u peněz na účtech: Do 5 000 Kčs se měnilo 5:1, 20 000 Kčs v poměru 10:1, do 50.000 Kčs 25:1 a vyšší částky 30:1. Zůstatky na účtech státních organizací se měnily 5:1, u soukromých podniků 50:1. To je opravdu solidní lumpárna!

I kdyby se vám povedlo nakrásně utéct s kufrem starých peněz, staly se najednou bezcenné. To je zásadní nevýhoda hotovosti: Stát nad ní má sice neohrabanou kontrolu, ale pořád kontrolu. Takže jak jinak uložit peníze tak, aby je vám nevzal nějaký progresivec, který si vymyslí další daňovou legislativu? Do něčeho malého a hodnotného – co takhle drahokamy, například? S drahokamy se pokusili utéct Romanovci, ale štěstí jim nepřinesly: Drahokamy zašité do šatů carových dcer fungovaly jako neprůstřelná vesta, takže je komunisté museli ubodat bajonety.

Pak tu máme investice do umění, které má velmi problematickou intristickou hodnotu: Teoreticky je velmi cenné, ale stát vám může kdykoliv zakázat jeho export, zabavit vám ho bez náhrady a i když ho vyvezete a prodat můžete, nemusí to být zrovna jednoduché. Umění se totiž docela špatně prodává – a nejeden hlupák, který ho ukradl, po čase zjistil, že ho nemůže prodat, nejenže nevydělá majlant, ale naopak mu to způsobí jen potíže – takže raději ukradený obraz zničil.

Poněkud lépe dopadl případ vykradení Švédského národního muzea, který zmapoval Internet Historian. Šlo o krádež tří cenných obrazů – a hádejte co, přes profesionální, skoro polovojenskou akci se obrazy nedaly prodat.

To je, mimochodem, důvod, proč zloději často zničí i velmi cenné věci – snaží se z toho dostat alespoň drahé kovy, alespoň něco, když už to nejde prodat celé – a najít soukromého sběratele, který zaplatí spoustu peněz za něco, co bude muset schovávat po celé generace v trezoru, není až tak jednoduché. Skutečně, dnes je běžné to, že se jednotlivci, země i organizace domáhají věcí, které už stovky let nejsou v jejich vlastnictví. Takže tohle může být taky problém.