První počítač „pro chudé“: Tandy TRS-80 | Kapitola 5

Don French právě cestoval po Japonsku a sotva se vrátil, měl pocit, že firma kolabuje. Telefonické oddělení bylo naprosto přetížené, protože jen během prvního měsíce volalo 15 000 lidí, že chtějí ten nový počítač. Tandy na nic takového nebylo připravené, sestaveno bylo jen několik počítačů na uváděcí show. Celkem bylo pro montáž vyškoleno sedm techniků, přičemž vše pochopitelně vznikalo „na koleně“. Za září se podařilo dokončit jen 130 počítačů a počet lidí na lince vzrostl na 385, ovšem stále to bylo málo.

Pět tisíc kusů se prodalo do konce roku, což bylo maximum, co se v těchto primitivních podmínkách dalo zvládnout. Muselo být najato dalších 400 pracovníků a rychle postavena nová hala, aby všichni zákazníci dostali své počítače. Nakonec dosáhla kapacita 18 000 vyrobených počítačů měsíčně, což už poptávce stačilo.

Tandy vůbec s něčím takovým nepočítalo, vždyť Frenchovi se s jeho nesmyslným číslem vysmáli. TRS-80 stál včetně monitoru a kazetového magnetofonu $599 a byl tím nejdražším zbožím, které RadioShack doposud prodával. Jenže nikdo si neuvědomil, že navzdory této pro normálního tehdejšího smrtelníka vysoké ceně je ve skutečnosti…nejlacinější. Mnozí počítačoví nadšenci považovali tu cenu za nějaký trik a hledali nějakou (neexistujicí) zradu či kličku. Tandy na propagačních letácích uvádělo počítač a plánované periferie, včetně tiskárny a disketové jednotky. Až budoucnost ukázala, že toto se sice konalo, ale zdaleka ne tak vbrzku, jak bylo inzerováno.

Spousta nadšenců si tuto prvotinu koupila a nadchla se z prostého faktu – že je počítač poslouchá! Ta představa – napíšu pár příkazů a počítač je otrocky vykoná – nám dnes přijde samozřejmá, ale tehdy se něco takového rovnalo zázraku. Ono to opravdu fungovalo! Když se dnes začteme do vzpomínek tehdejších nadšenců, tak se podobnými slovy opakuje stejná první zkušenost – koupil jsem si počítač a zkoušel jsem s pomocí spartánského šestnáctistránkového návodu dělat jednoduché prográmky, abych viděl, co dokáže. Nejčastější program vypadal takto:

10 INPUT „WHAT IS YOUR NAME?“;A$

20 PRINT „HELLO, “;A$

Jasně, počítač nebyl dokonalý. Nahrávání na kazetu vykazovalo šílenou nespolehlivost a vyžadovalo detailní laborování se silou hlasitosti, než se dostavil úspěch (později Tandy dodávalo k počítačím magnetofon bez této regulace – pro jistotu… Kromě toho se přímo v manuálu doporučovalo vše nahrávat třikrát). O pomalosti nemá smysl se šířit. A to nemluvě o jisté… řekněme nižší inteligenci některých uživatelů, která vedla k naprosto neuvěřitelné poznámce v manuálu – „přetočte kazetu až ZA počáteční zaváděcí úsek a až tam nahrejte svůj program“.

Je sice velká otázka, jak dlouho těmto nadšencům ten prvotní entusiasmus vydržel. S tehdejšími počítači se totiž upřímně řečeno nic moc dělat nedalo. Nejen, že neexistoval software a zprvu ani žádné periferie, leč vzhledem k zásadně omezené paměti 4kB RAM je as každému jasné, že šlo v podstatě o hračku. Nicméně, právě toto nadšení (možná poněkud příliš optimistické až naivní) pomohlo rozhýbat zatuchlé průmyslové vody, takže se z hračky bez reálného uplatnění nakonec stal nezbytný pomocník dnešních dní.

Ačkoliv se počítač prodával takřka zázračně firma neponechala nic náhodě a začala jej mohutně inzerovat. Jedna z mnoha reklam například ukazuje šťastný pár, kdy muž ovládá počítač, ležící na kuchyňské lince. Proč zrovna tam? To souviselo s jednou velmi obvyklou odpovědí na otázku „K čemu je to dobré?“ Tato dobová odpověď zněla – můžete si na tom archivovat kuchyňské recepty. Paradoxní v tomto kontextu je, že dle vzpomínek pamětníků si nikdo nikdy na těch prvních počítačích kuchyňské recepty nearchivoval. U stroje, který ke své funkci potřeboval televizi a magnetofon se ani není čemu divit...

Tandy samozřejmě svou řadu počítačů neustále vylepšovalo. Vydalo luxusní verzi s 16kB RAM a lepším Basicem, na svět přišel expanzní port s možností dalšího rozšíření paměti či připojení tiskárny, dostalo se i na disketovou jednotku a harddisk – čímž mimochodem Tandy trumflo Apple II, který jej neměl. Vše bylo podřízeno co nejnižší ceně a obětována byla kvalita – například expanzní port nebyl dobře navržen a občas jste mohli přijít o všechna data na disketě. Taktéž přehlížena byla zpětná kompatibilita. Vlastníci konkurenčních platforem přezdívali počítač „Trash 80“, což bylo nespravedlivé, neboť ono ani s Applem či Commodorem to tenkrát nebylo jednoduché. Byla to komplikovaná dřevní doba, kdy spolehlivost techniky se nedala srovnávat dnešními standardy.