První počítač „pro chudé“: Tandy TRS-80 | Kapitola 4
Seznam kapitol
V tom samém roce, kdy se zrodila jakási nová rychlokvašená firma Apple, kterou ještě nikdo nebral vážně, se objevila zvěst o mikropočítači Tandy ve velké síti elektroobchodů Radio Shack. Devět z deseti tehdejších vizionářů by se vsadilo, že právě strojům této firmy bude patřit budoucnost.
2. února 1977 měl Leininger stále ještě nehotový prototyp nachystaný k prezentaci. Ano, musel se ještě dořešit Basic, počítač neuměl nahrávat na kazety, prostě, stále bylo na čem pracovat, ale tvůrci věděli, že dál bez požehnání nejvyššího šéfa pokračovat nemohou.
Šéf prodeje RadioShack Lew Kornfeld odchytil Charlese Tandyho na parkovišti:
„Charlesi, pojď se podívat na nový produkt. Chci, abys to omrkl, než to dáme do výroby. Bude to bomba!“
„A co to je?“ zeptal se Tandy nedůvěřivě.
„Počítač. Malý stolní počítač!“
„Počítač? Kdo by proboha dneska chtěl počítač?“
Navzdory prvotnímu skepticismu dal velký šéf svolení, aby se počítač prodával. Otázka zněla – kolik kusů vyrobit? French jako optimista prohlásil, že se prodá 50 000 kusů. Tomu se všichni od srdce zasmáli, protože RadioSchack nikdy nic v takovém množství neprodal – s čestnou výjimkou baterií. Po několika dalších serioznějších odhadech se počet kusů ustálil na tisícovce. To ale bylo málo, protože v takovém případě by Tandy nevyjednalo množstevní slevy. Proto ředitel osobně rozhodl, že do výroby půjde tři a půl tisíce počítačů, tedy na každou prodejnu jeden. Kdyžtak se snad v obchodech pro ně najde uplatnění…
Leininger se pustil do vylepšování prototypu. Především s Basicem se potrápil. Původní Tiny Basic se sice vešel do 2kB ROM, ale počítal pouze celočíselně. Leiniger Basic rozšířil, takže uměl pracovat s desetinými čísly a stačilo mu 4kB. Basic byl ale jinak velmi primitivní. Programátor si musel vystačit s 26 číselnými proměnnými (A – Z), dvěma řetězcovými (A$, B$) a jedním polem A(). Basic znal celkem 3 chybové hlášky – „WHAT?“ pro chyby syntaxe, „HOW?“ pro výpočetní chyby a „SORRY“ pro nedostatek paměti, kterou si uživatelé s ohledem na enormní kapacitu čtyř kilobajtů asi užili nejčastěji.
Dalším bodem Leiningerova zájmu se stala práce s magnetofonem. Aby zajistil nízkou cenu počítače, vymyslel generování zvuků pomocí procesoru, čímž ušetřil spoustu peněz. Zatímco konkurence k tomu potřebovala speciální obvody, Leininger si vystačil s výkonem Z80. Prokázal neuvěřitelné schopnosti a invenci, protože vše musel zvládnout sám.
3. srpna byl počítač představen veřejnosti a to v New Yorku. Tandy doufalo, že zde lépe zaujme svou zprávou místo na čelních stranách deníků. Bohužel, nepovedlo se. Kvůli aktuální hrozbě bombových útoků se novinové články zabývaly úplně něčím jiným, než nějakým nepodstatným počítačem. Jakoby se od té doby nic nezměnilo…
Na rozdíl od Commodoru PET, který představili veřejnosti měsíce před prvními skutečně prodejními kousky (ty se v obchodech objevily až po onom srpnovém uvedení TRS-80) a na rozdíl od Applu II, který se sice prodával, ale vyráběla jej nějaká podezřelá pofiderní malá firmička jménem Apple a na pultech normálních obchodů jste se s ním nesetkali, zkrátka na rozdíl od tehdejší konkurence stála za TRS-80 respektovaná firma a koupit se dal v řetězci jejích obchodů ihned po srpnovém uvedení.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
