PC, nejzapomenutější platforma budoucnosti | Kapitola 3
Seznam kapitol
Dnešní historickou tryznu bych věnoval systému, který bude v budoucnosti patřit mezi ty nejzapomenutější – a to přesto, že je dnes nejrozšířenější. Ano, mluvím o počítačích kompatibilních s PC, po kterých nezbude ani zblo. Tedy nějaké zblo po nich zůstane, ale ve srovnání s původní velikosti PC světa to bude jen takové škytnutí…
Pokud o tyhle stroje přijdeme – a je docela dost možné, že o ně opravdu přijdeme – budeme žít ve světě báchorek a mýtů. Budeme si myslet, že SSD disky jsou moderní věc. Že tablet se zrodil s iPadem. Že nevýhodou PC byly velké rozměry. Že výdrž laptopu nad pět hodin je neobvyklá věc a výdobytek poslední doby. Že notebooky s váhou pod kilo přišly až s ultrabooky. Že BIOS s grafickým rozhraním ovládaný myší je opravdová novinka.
A tak dále. Budeme mít extrémně zkreslený pohled na minulost PC a to prostě proto, že se nám podařilo při upgradech a inovacích počítačových parků „vylít s vaničkou i dítě“.
Řada lidí má na PC náhled v tom smyslu, že jde hlavně o „bílé nudné krabice“, což je pravda pouze v kvantitativním smyslu. Ano, na počátku 90. let bílé nudné krabice zvítězily, protože stáhly ceny brutálně dolů a vytlačily z trhu většinu klasických výrobců, kteří nabízeli PC v často elegantních a hravých formách, jako například Olivetti. Podívejte se třeba na Olivetti PC 1, to je design, který snese srovnání s tím, co tvořil Commodore. Anebo Olivetti M24, to je sice „krabice“, ale „docela pohledná krabice“.
Firmy, které začaly stavět vlastní PC, využívaly standardní desky montované do standardních skříní a osazených standardními kartami. S tím zmizela představa, že „i PC se dá dělat jinak“, na kterou narazíte třeba u IBM PS/2: Jejich struktura se podobá spíš stavebnici LEGO, s barevně odlišenými madly, za které máte díl čapnout a zatlačit na ně. Žádné šrouby, je to skládačka.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
