Úvaha: Nastává nám konec hardcore hraní? | Kapitola 3
Seznam kapitol
Když nedávno Carmack prohlásil, že už brzy budou dominantní herní platformou tablety a telefony, zavládlo mezi hráči zděšení. Je vůbec možné, že toto prohlašuje autor pecek, jako byl Doom nebo Quake? Kde to jsme? Kde je smysl přetaktování našich PC a kam najednou mizí zdánlivá dominance herních konzolí?
Druhou možností je koukat na hardcore z pohledu přístupu k samotnému hraní. Je HC hráč ten, kdo hraje nějaký technologicky nenáročný online poker stále dokola? A nebo ten, kdo hraje na Atari 800XE Boulder Dash do posledního levelu jenom proto, že je pro něj i po dvaceti letech nemyslitelné, že by onu hru nedokončil? Já říkám, že to rozhodně hardcore hráči jsou. Pro hardcore hráče je vlastně tak trochu nepodstatné, jak hra vypadá, protože on se soustřeďuje na herní mechanismy, na to, co je ukryto pod grafikou. Hardcore hráč si nezvyšuje výkon systému proto, aby jeho oblíbená střílenice byla hezčí, ale aby jela plynuleji a dovolovala mu přesnější kontrolu.
Jiný hardcore hráč má přenosné Nintendo, protože by nesnesl představu, že by čas ve vlaku nebo záchodě netrávil „produktivně“, tedy hraním. (V extrémním případě se nepodmiňuje tak, že bez konzole je neschopen vylučování.) Čas strávený u hraní tedy člověka jako hardcore hráče odhaluje s vyšší jistotou, než platforma, na které hraje. Hardcore hráči se objevovali už u ruské digihry s vlkem, chytajícím vajíčka – hráli a hráli, lapali a lapali další vejce, až přetočili počítadlo zase přes nulu. V některých případech se dělaly pro soutěžní účely speciální verze osmibitových her, které měly počítadla zvětšena až o dva řády.
Trávit několik dní šílenou opakující se činností, která mě osobně připomíná svou zábavností otročení na pájecí lince v čínské továrně, přitom však vyžadující absolutně soustředěnou pozornost, mi rozhodně přijde velice hardcore. (Neříkám, že to je z hlediska duševního zdraví prospěšné, nebo že mi to přijde zábavné, ale určitě je to hodně husté.)
Svým způsobem je tak docela těžké přesně definovat, co je a co není hardcore hra. Jsou lidé, kteří se domnívají, že kupříkladu taková CoD: Modern Warfare 2 je hardcore hra. Já jsem opačného názoru: jakýkoliv interaktivní předskriptovaný film, převlečený za hru, je podle mého nejlepšího mínění zcela jasně casual hra. Není tam co vymyslet, jdete dopředu, v podstatně nelze udělat nic jinak – a když ji dohrajete, tak vlastně neexistují důvody, proč ji hrát znova. Podobné tituly jsou úplně jasně casual hry s krvekrutým obsahem. Ano, určitá dělící linie se v mysli veřejnosti vine také po drsnosti obsahu: krvekruté hry jsou „hardcore“ asi v tom smyslu, jako je tvrdé porno „hardcore“, zatímco hry, které mohou hrát i děti, jsou takové duhové, vylalánkované a tím pádem casual (i když každý, kdo se seznámil s herní sérií Pokémonů, vám nepochybně potvrdí, že je to hardcore hra jako z praku).
Odmítám hry rozlišovat na „hardcore“ a „casual“ podle drsnosti a „dospělosti“ obsahu, to je myšlenkově ještě horší, než dělení podle nároků na hardware. To by každá hra pro telefon, kde za body prstem utloukáte křečky nebo invalidní babičky, mohla být prohlášena za „hardcore“ – a to je zcela zjevný nesmysl.
Jako zásadní dělící linii mezi casual a hardcore tituly vidím spíše v tom, že hardcore hry jsou těžké – a to buď samy o sobě (dokončí je jenom malá část hráčů), nebo dovolují dosahovat výkonů, které jsou pro běžné hráče zcela nemyslitelné. Hardcore hry „obtížné samy o sobě“ jsou kusy jako Maupiti Island, šílené adventury, které vyžadují, abyste určité věci dělali na určitém místě v určitou dobu (a nijak vám nenapovídají, co kdy a kde byste asi tak mohli dělat).
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
