Wolfenstein: The Old Blood – hrad plný nácků v čiré FPS akci | Kapitola 2
Seznam kapitol
Ještě to není ani rok, co na našich počítačích vstal z mrtvých B. J. Blazkowicz a společně s ním i celá herní série Wolfenstein, a už tu máme samostatný datadisk s podtitulkem The Old Blood. Nabídne to, co mají příznivci Wolfa rádi – ponuré megalomanské stavby, hrozivé supervojáky i fiktivní zázračné nacistické superzbraně...
Jakkoliv nejsem zastáncem béčkových hororů a přehnaných akčních filmů, k nimž se Old Blood i New Order svým způsobem hlásí, scénář těchto her mě opravdu bavil. Možná za to může lehkost, s níž je odvyprávěn, ale mnohem pravděpodobněji to bude samostatným herním světem.
Právě herní svět byl jednou z věcí, která mi v souvislosti s Wolfensteinem utkvěla v paměti nejvíc a právě on se mi dozajista objeví před očima při vzpomínce na Old Blood. I tato hra vychází z toho, že nacisté mají v ruce alternativní ničivé stroje a i díky tomu se jim daří velice dobře, přičemž autoři při jejich vymýšlení zašli zase o krok dále. Tak třeba těžkopádný mech, který je odkázaný na přívod elektřiny a tak má podobně jako tramvaje předem vyznačené trasy, po nichž může chodit. Je to svým způsobem absurdní, ale zároveň hrozivé.
Mimochodem postupně se na scénu dostanou i robotizovaní psi a zombie nacisti. Někteří z nich se jenom tak šourají, jak je u shnilých lidí dobrým zvykem, jiní jsou ale překvapivě rychlí a dokonce umí střílet. Ve hře se setkáte se dvěma bossy, přičemž oba patří do ranku sci-fi, respektive lehkého fantasy a nad oběma budete kroutit hlavami.
Mnohem příjemnější je, že každý z nepřátel se chová jinak, takže než se stihnete uchlácholit tím, že jste si na hru už tak nějak zvykli, dočkáte se změny v hratelnosti. Zombie nacisti například nejsou tak silní jako ostatní nepřátelé a pohodlně je můžete mlátit po hlavě, ale je jich moc, takže namísto střílení zpoza krytu rychle pobíháte a útočíte jako kamikadze.
Co se stavebního slohu týče, setkáte se s obrovitými komplexy, těžkými dveřmi, zdymadly a vůbec s megalomanskými objekty, na nichž se nešetřilo ocelí a ohromnými šrouby. Několikrát se pak podíváte také do typické bavorské vesnice a své tažení zakončíte ve zničeném historickém městě.
Proti majestátným budovám si člověk přijde naprosto nicotný, jako by byl obyčejná moucha na hnoji, ale i stísněnější prostředí a interiéry jako takové mají hodně co do sebe. Za zmínku stojí pískovcové chodby a katakomby uvnitř zdí Castle Wolfenstein, sklípky s vinnými sudy, soukromé pokojíky nacistických nadřízených (mají opravdu apartní záchodky), hospody anebo prostorné jídelny, v nichž pomalu nedohlédnete na druhou stranu místnosti, místnosti s vykopávkami..
Sečteno a podtrženo, zajímavými zákoutími tvůrci hry rozhodně nešetřili. Prostředí je pestré, neustále se mění a hráči se tak mohou kochat po celou dobu hry. I přes značnou dávku originality vypadá svět i ztechnizovaní nepřátelé v něm naprosto přirozeně a kulisy maximálně uvěřitelně. A musím dodat, že se mi líbila i lehkost, s jakou nás autoři mezi exotickými lokacemi převádějí.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
