Úvaha: Jsou technici eticky zodpovědní za to, čemu pomáhají? | Kapitola 2
Seznam kapitol
Mezi komentáři ke článku o kvantitativních metodách mě velmi zaujal ten, který říkal, že většina lidí si nemůže dovolit „být aktivisty“, protože by mohli přijít o lukrativní zakázku. Ostatně, jak říkali naši předkové, koho chleba jíš, toho píseň zpívej, že ano? Je ovšem zajímavé, kolik lidí svých písní lituje poté, co chleba dojedli a zjistí, co to vlastně zpívali.
Podobné případy se v minulosti už mnohokrát staly a i když technický personál nemohl nic ovlivnit, rozhodně s tím později problémy měl. Můžete to vidět například ve výborném dokumentu Quants: The Alchemists of the Wall Street, o kterém jsme už psali. Věc se má totiž tak, že řada vývojářů a designérů systému má tu nepříjemnou schopnost, že velice dobře ví, kde jsou slabiny systémů a za jakých okolností přestane fungovat. Řada velice dobře chápe, k jakým důsledkům povede technologie, pokud se použije nesprávně a marně se pokouší své okolí či svět varovat.
Důsledkem je velice nepříjemný Kassandřin syndrom, kterým lidé obvykle velmi těžce trpí. Kassandra byla v řecké mytologii dcerou trójského krále Priama, která udělala tu chybu, že odmítla boha Appolóna i přesto, že ji dal dar vidět budoucnost. Žárlivý bůh se naštval a její schopnost vidět budoucnost doplnil tím, že jejím věštbám nikdo nevěřil. Kassandra tedy věděla, že Trója bude zničena a že záhuba přijde přes prince Parida – a radila a domáhala se pozornosti, leč nikdo ji neposlouchal. Neposlouchali ji dokonce ani poté, co byla Trója vypleněna a ona se dostala do otroctví. Marně se pokoušela varovat svého nového pána, vojevůdce Agamemnóna, aby nevstupoval doma do paláce – a tak byl zavražděn jak on, tak ona.
Kassandra bývá zobrazována jako šílená, což je celkem pochopitelné, když víte, co vás v budoucnosti čeká a taky víte, že s tím nemůžete nic udělat. Lidé, kteří trpí obavami z budoucnosti, se někdy chovají šíleně, často ale trpí depresemi. Tento osud je poměrně dost krutý. Přestože se zdá, že jde jenom o formu deprese, jakési trvalé sýčkování a skepsi, přesto najdeme docela mrazivé příklady z minulosti, které působí až nadpřirozeně.
V roce 1898 napsal jistý Morgan Robertson knížku „Futility, or the Wreck of the Titan“, ve které popisuje obří parník Titan, který se během své první první plavby severním Atlantikem při pokusu o překonání rychlostního rekordu srazí s ledovcem a potopí se. Tato kniha vznikla dříve, než parník Titanik, nicméně v příběhu najdeme docela dost pozorností: Obě lodě se potopí v nepravděpodobnou dobu (duben), obě jsou dlouhé zhruba 250 metrů a obě nemají dostatek místa v záchranných člunech. Obě lodi jsou britské, obě mají tři šrouby, obě jsou označeny jako „prakticky nepotopitelné“ a v obou případech se utopí více než polovina z přibližně 2500 lidí na palubě.
Člověk má skoro pocit, že cestování časem a předvídání budoucnosti existuje, naštěstí jsou tu také rozdíly: Titanic se potopil přídí napřed, zatímco Titan se převrátil. Titan v knize rovněž pluje opačným směrem. Jako předpověď to ale vyšlo skutečně děsivě přesně.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
