Něco málo o technooptimismu
Seznam kapitol
Patří k dobrému bontonu technologických skeptiků vyhrožovat všelijakými selháními a katastrofami - obří kolidery zničí svět černou dírou, řídící počítače si zahrají na ostro Command & Conquer s dálkově řízenými vojenskými roboletadly a nebo se váš domácí univerzální mixér propracuje k vlastnímu vědomí a veden destrukčně nihilistickou filozofií Will It Blend?, kterou objevil na netu, vám rozmixuje ruku v momentě, kdy se z něj pokusíte vyčistit zbytky karotky.
Technologický skeptik nevěří v pokrok, věří v návrat k práci na poli, ve vlastní bylinky, které si pěstuje za oknem, na inkoust a papír, na čajové dýchánky a na hlubší duchovní smysl chudoby. Technologii uznává pouze tehdy, když mu dovoluje těšit se z představ budoucích technokatastrof, dívá se na strašidelné filmy,
ve kterých roboti ovládají lidstvo a nebo chatuje na internetu s jinými skeptiky a rozpráví o tom, jaké to bylo krásné, když byly bryčky taženy koni, kteří si na rozdíl od moderních aut vybavených gépéeskou opravdu pamatovali cestu domů.
Technooptimisté naopak předkládají vizi úplně opačnou. Jejich budoucnost je plná chytrých zařízení, která splní nejenom úplně vše, ale také u toho budou postupovat s notnou dávkou inteligence a ohleduplnosti. Isaac Asimov byl, se svými zákony robotiky, skutečně ohromný technooptimista - koneckonců už jenom takový první zákon představuje filozofický oříšek. (Pokud se zadávíte hráškem, který vám dobrý robot přinesl, porušil první zákon? Jaké akce ve svých důsledcích mohou vést k vašemu "zranění"? Nevede tak první zákon k tomu, aby se robot pokusil kolem vás vytvořit "bezpečný Flandersův svět, obložený bublinovou fólií"?) Technooptimisté nebádají valně nad možnými důsledky technologií, protože ať přijde co přijde, budou případné negativní následky vědeckotechnické činnosti napraveny další generací. Vše navíc bude velice levné a dostupné a tím dosáhneme spokojenosti a štěstí.
Příliš optimizmu škodí
V tomto místě je vhodné poznamenat, že se technooptimisté mýlí v tom, že nástup techniky vede ke štěstí. Nevede. Za socialismu nám straničtí vůdci slibovali budoucnost, kde bude manuální práce zbytečná, protože vše udělají stroje a z dělníků a rolníků se stanou operátoři. Moderní psychologické studie ovšem ukazují, že odstranění fyzické práce ze života lidí vede k depresím. Motivační systém lidí je postavený na tom, že vnitřní odměna přichází po vykonané fyzické činnosti, prostě se půl dne dřete a když je "hotovo", limbický systém vám šlehne jako poděkování dávku endogenních opiátů (na tom ujíždí sportovci, ale nejen oni). Velikost odměny souvisí s mírou vykonané fyzické námahy. Pokud fyzicky nepracujete, je odměna malá, pokud tedy vůbec nějaká.
Když za nás vše udělají stroje, máme málo námahy a tím i málo odměny z vlastních zásob. Pak nastupují náhražky - čokoláda, alkohol, antidepresiva a tak dále. A nejenom to, i další věci v praxi fungují jinak, než by se mohlo zdát: Snadná elektronická komunikace vede k větší izolovanosti lidí a horší schopnosti vyjadřování a slabšímu sociálnímu kontaktu. Není to žádná tragédie, ale ilustruje to fakt, že účinek technologií někdy může být opačný oproti tomu, co bylo zamýšleno.
Dobře, vzhledem k tomu, na jakém se zrovna nacházíme webu, je jasné, že se zde přímo netrhnou dveře s technooptimisty. To je, koneckonců, dobře. Fanouškové pohánějí vývoj technologií vpřed, protože jsou jednak ochotni platit za technologie mnohem víc, než mainstreamový konzument, ale zároveň rozlišují mezi dobrým a špatným. Zbohatlík beze stopy vkusu koupí to, co je nové, co je drahé, co vypadá dobře a chlubí se tím jiným zbohatlíkům, aniž by však projevil kapku soudnosti nad tím, zda je technologie dobrá a nebo ne. Hlavně že má něco, co ostatní nemají. (Klasický vtip o "nových Rusech": Potká nový Rus jiného nového Rusa: "To je dobrá bunda, kolik stála?" "300 USD." "To je toho, vím, kde ji mají za 500!") Technooptimisté jsou jiní, vybírají si jenom to, co je opravdu zajímavé a tím do značné míry formují vývoj technologií. Navíc - na rozdíl od zbohatlíků - ví, že už zítra to bude lepší a levnější - a netěší se tak vlastně na ty nejnovější kusy, ale stále vyhlížejí do budoucnosti.
Myslící stroj? Daleká budoucnost.
Jejich zasněný pohled je ovšem často zbavuje schopnosti uvažovat kriticky. Dnes každý září nad tím, jak už za chvíli budou počítače plnohodnotně překládat, rozeznávat a jak už konverzují s lidmi tak dobře, že už zítra budou rutinně procházet Turingovým testem. Totéž se tvrdilo během osmdesátých let u strojů tak zvané páté generace, které si kladly nemalé cíle (například realtime překlad telefonního hovoru z angličtiny do japonštiny a naopak),
slibovaly náhradu nejistého úsudku lékaře a právníka neomylným expertním systémem a dokonce se slibovalo, že budou navrženy procesory přímo navržené pro nativní běh neprocedurálních jazyků jako je Prolog.
Potíž je v tom, že téměř stejné názory objevíme i v literatuře mnohem starší, jako jsou například "Matematické stroje" od V. Mrázka z roku 1964. V tomto díle, popisujícím převážně elektromechanické stroje typu děrovačky, třídičky karet a nebo elektromechanické kalkulačky, se dočteme cosi, co vypadá skoro jako text z díla mnohem modernějšího: Autor popisuje například tři hlavní programátorské metody při řešení problémů, algoritmickou, iterativní a Monte Carlo. Dočteme se zde o experimentech s počítačově řízenými automobily, dispečinky, počítačovým návrhem architektury a strojů a předpovědi počasí. Je zjevné, že už pár let po vzniku počítačů (uchopíme-li konvenčnější termín konce 40. let), měli technici celkem jasno, co se s nimi dá podniknout a rovněž jak to udělat.
Autor dále popisuje aplikace, které dle jeho mínění byly, tak řečeno, "za rohem": Strojový překlad textů, v němž bylo dosaženo „značných úspěchů v Sovětském svazu i ve Spojených státech“, automatické dešifrování neznámých textů (zmíněn je například úspěch, kdy se prý v Sovětském svazu podařilo rozluštit písmo Inků, o což se archeologové neúspěšně pokoušeli přes 100 let), nasazení v oblasti lékařství (opět v SSSR udělali přístroj, který ze 384 příznaků dokáže diagnostikovat 96 možných srdečních chorob) a nebo nasazení počítačů v soudních aplikacích („v zahraničí se již matematických strojů v soudnictví ojediněle používá“). Dále zde máme počítače, vyhodnocující možné válečné strategie, stroje na skládání hudebních děl a na automatické sepisování literárních prací. Dokonce zde máme popsány první autonomní roboty, kybernetickou myšku, která sama hledá cestu v bludišti.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
