Naprosté šílenství: Saturn V / Apollo
Seznam kapitol
Projekt Apollo je považován za ohromný technologický úspěch Američanů. Čím více ho ale studujete, tím odvážnější a šílenější vám začne připadat: Je to úplně na hlavu. A velmi dobře to vysvětluje, proč jsme s létáním na Měsíc přestali!
Dvacátého osmého dubna zemřel Michael Collins, třetí člen posádky Apolla 11 – ten, který se nikdy nedotkl povrchu Měsíce a strávil celou dobu ve velitelském modulu. Proto si ho pamatuje mnohem méně lidí – a nedočkal se ani figurky v tom blbém lunárním LEM Legu. Přitom to byl do poslední chvíle muž velmi bystrý a skromný – a nikdy nelitoval svého úkolu. „Byl jsem jejich jízdenka zpět,“ říká v rozhovoru pro BBC – zajímavém, bohužel nepříliš sledovaném.
TRIGGER WARNING: Pokud patříte mezi ty, kteří dostávají psotník při pohledu na Lego anebo při zmínkách o kosmickém programu, opusťte ve vlastním zájmu článek: Budu tu řešit obojí. Samozřejmě, váš život je nepochybně složitý, protože se s obojím setkáte často, nezřídka i v kombinaci, jakou byla prezentace rekonstrukce LEM AGC. Tam historičtí nadšenci předvedli simulaci přistání na Měsíci s využitím skutečného AGC – a Lego LEM vybavený LEDkami použili pro ilustraci zážehů jak primárního brzdícího motoru, tak i manévrovacích RCS.
Projekt Apollo byl na svou dobu neobyčejně pokročilý, ale také velice účelový a částečně šílený. Seriály jako For All Mankind nejsou moc realistické v tom smyslu, že ignorují ceny projektu, které byly tak vysoké, že nejenže projekt neskočil plánovým Apollem 20, ale Richard Nixon ve skutečnosti plánoval zrušit i mise Apolla 16 a Apolla 17. Bylo naprosto vyloučené, aby měsíční projekt postupoval dál s podobnými náklady – a velkou nejistotou v tom, co vlastně přinese kromě prestiže a velkého dobrodružství.
Všechno bylo stavěné hodně jednoúčelově, Saturn V měl extrémní nosnost, ale jen na nízkou oběžnou dráhu (LEO, Low Earth Orbit), což se zásadně projevilo při vypuštění kosmické stanice Skylab v roce 1973. Skylab skončil na tak nízké oběžné dráze, že bez nutné servisní mise po několika letech začal být brzděn atmosférou a nakonec v roce 1979 spadl do Austrálie.
Nijak zvlášť se neřešila protiradiační ochrana, astronauti si Měsíc prostě „střihli“, což znamenalo, že by se musely řešit nejen upgrady nosné rakety, ale také otázky dlouhodobého pobytu mimo zemskou magnetosféru. Existovaly i následné projekty Apolla, jako průlet kolem Venuše, potenciálně kombinovaný s následným průletem kolem Marsu. Vypadá to divně, ale orbitální mechanika říká, že pro cestu k Marsu může být skutečně nejvýhodnější vzít to kolem Venuše.