Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Obtížnost her včera a dnes, aneb zlaté časy nehratelných opusů
Obtížnost her včera a dnes, aneb zlaté časy nehratelných opusů
autor: Radek Friedrich , publikováno 31.3.2016
Obtížnost her včera a dnes, aneb zlaté časy nehratelných opusů

Jedním ze současných populárních trendů ve videoherním rybníčku jsou hry, které nic neodpouštějí, nic vám neusnadňují a svou obtížností hráče až frustrují. Jsou ale opravdu tak těžké, když je srovnáte s tituly, jež jsme běžně hrávali v dávných časech, které mnozí považují za zlatou éru hraní, kdy byly ještě hry originální a zábavné?


Hledáte tutoriál? Pche, pusťte si nějakou hříčku na facebooku, kde vám v deseti krocích vysvětlí jak spojit tři stejně barevné krystaly. Rádi bojujete, ale nechce se vám moc umírat? Zvolte jakoukoli moderní střílečku s automatickou regenerací zdraví. Rádi ukládáte pozici před každým rohem / zatáčkou / dveřmi? Viz předchozí bod. Pro vás je pravděpodobně zmíněný trend noční můrou – hry, které nic z toho nenabídnou – naopak, nepřipraveného hráče rozmetá první na pohled slabý protivník a na ukládání se tu nehraje, takže hezky znova od začátku… Hry typu Demon Souls / Dark Souls mají velkou řadu fanoušků, kteří si právě přístup „hoďte ho do vody, ať se naučí plavat“ pochvalují – zábava, kterou vám hra poskytne, je zaplacena totální frustrací z neúspěšných pokusů a nutnosti být ve střehu I při boji se sebeslabším protivníkem.

Tahle módní vlna ale není nic jiného než návrat do „zlatých časů“, kdy ve spoustě her nešlo ukládat vůbec (třeba proto, že jaksi nebylo k dispozici žádné permanentní úložiště) a opuštění hry za účelem jídla nebo spánku znamenalo dát si to hezky znovu celé od začátku. Zahrabal jsem se do svého soukromého archivu a vytáhl na světlo kousky, o kterých pozitivně vím, že jsem je s menším, nebo větším úspěchem hrál (a některé dokonce opakovaně dohrál) a pokusil se sepsat list mých nejoblíbenějších – a v dnešní době takřka nehratelných – historických her. Některé z nich jsem si dokonce znovu zahrál přímo na Amize, jiné přes emulátor Amiga Forever od Cloanta. Výsledky dopadly podle očekávání, u většiny her jsem se nedostal ani z první obrazovky, případně jsem skončil po pár vteřinách nechápavého civění, co se to na obrazovce odehrává…

Uridium

Typ hry: top-down střílečka

Vývojář: Graftgold

Platformy: ZX Spectrum, C64, Atari ST, Amstrad CPC

Asi první hra, od níž jsem dostal školení v postřehu, byla kosmická střílečka Uridium, kterou jsem hrál na klasickém ZX Spectru. O příběhu se asi nemá cenu moc šířit, šlo o to, že váš domovský planetární systém napadla skupina létajících kosmických pevností a chtěla vytěžit celé planety pro svou potřebu. Proti této síle jste se museli postavit ve své stíhačce a v asi 15 úrovních zničit jednotlivé pevnosti nad planetami.

Obtížnost her včera a dnes, aneb zlaté časy nehratelných opusů

Na svou dobu nádherná grafika a naprosto plynulá hratelnost, zničitelné prostředí a hlavně jeden nevídaný inovativní prvek Uridium proslavily už v době vydání a učinily z něj legendu. V kokpitu shora viděné stíhačky jste totiž neproletěli úrovní zleva doprava a pořád dál až do cíle, ale lopingem jste se otáčeli a mohli (museli) létat tam a zase zpátky nad pevností. Loping sloužil i k vyhýbání překážkám a díky němu jste mohli i zvyšovat rychlost svého stroje. Na létající pevnosti jste ničili „pozemní“ cíle, snažili se zničit ještě neodstartované stíhačky na ranvejích a vyhýbali se nezničitelným překážkám – ty, které vám překážely v letu, jste poznali jen podle dálky stínu, který vrhaly.

Tohle všechno se odehrávalo v pekelně nemilosrdném tempu, do zad vám vpadaly formace nepřátelských letounů, protože zničit všechny na zemi se vám nikdy nepovedlo. Když jste úspěšně zlikvidovali všechny cíle, přistáli jste na volné přistávací dráze, kde jste v malé postřehové minihře mohli navýšit své skóre a potom už jste slavnostně přeletěli pevnost naposledy a s uspokojením sledovali, jak pod vámi vybuchuje a mizí. Už první level byl docela těžký a s každým dalším se podmínky zhoršovaly směrem k totální noční můře -  pokud jste si detailně nezapamatovali celou úroveň, neměli jste šanci postoupit dál. Sám si nedokážu přesně vybavit, jestli jsem se vůbec někdy dostal dál než do třetího levelu. Pokračování (Uridium 2), které vyšlo na Amigu, bylo proti jedničce mnohem snazší – takže podle současných měřítek by se dalo ohodnotit jako „téměř nehratelné“.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
97 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 46.1Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.