Úvaha: Jak jsme zapomněli na domácí počítač | Kapitola 5

U šestnáctibitových strojů už nebylo zcela jasné, zda jsou opravdu „domácí“. Tak například Amiga měla dvě řady: modely 1000, 2000, 3000 a 4000 byly drahé a prosadily se v profesionální sféře, levné modely Amiga 500 a 1200 byly naopak celkem jasně „domácí“. Výrobcům se zdálo, že „domácí“ znamená hlavně „nerozšiřitelné“, protože omezená rozšiřitelnost sníží výrobní náklady.

V tom okamžiku už bylo jasné, že „domácí počítač“ trpí totální krizí identity. Někteří výrobci byli stále přesvědčeni o tom, že existuje prostor pro „začátečnický počítač“ - a tak vznikala další super Spectra, jako Sam Coupé. Stále panovala představa o tom, že začátečník nepotřebuje vysoký výkon a osm bitů mu stačí, ale v praxi se ukazovalo, že rozdíl v ceně mezi osmibitem a šestnáctibitem je malý, zatímco výkonový rozdíl je obří. Pro stále menší skupinu specializovaných výkonných osmibitů vznikalo pořád méně her a jejich tvůrci naráželi na zásadní omezení jejich architektury.

Krizí trpěl i opačný přístup: Uzavřené levné šestnáctibity se jednoduše nedaly rozšířit a s tím, jak přicházely stále lepší hry, také narážely na limity své architektury. V druhé polovině 80. let vznikala „domácí PC“, jakýsi kompromis mezi PC a HC, vlastně velmi špatně rozšiřitelná pécéčka. Jakou měl tento koncept výhodu? Žádnou, nemohli jste vyměnit procesor, grafiku, nedalo se to doplnit harddiskem.

Úplně stejný problém měly i „domácí“ Amigy a Atari ST: Amigu 1200 a Atari Falcon bylo možné rozšířit o harddisk, ale jen o notebookový, tedy dražší a pomalejší než běžné harddisky 3,5". Jejich schopnosti byly doslova podvázané grafickými a zvukovými čipy, které sdílely jenom část operační paměti, nebylo je možné civilizovaně upgradovat a jejich limity nešlo nijak obejít.

Amiga 1200 byla rozšiřitelná o akcelerační karty, slot pro ně byl ale tak malý, že se po osazení výkonnějším akcelerátorem nedal zavřít, dokonce bylo nutné zvýšit nožičky, aby se procesor nepokoušel propéci stolem skrznaskrz.