Zpět k rýsovacím prknům? Apple M1 ukazuje pořádné zuby | Kapitola 3

Otázka je: Co se bude dít dál? Vidlička mezi poměrem cena / výkon se nám u x86 a M1 rozevírá způsobem, který je skutečně zneklidňující. Samozřejmě, částečně za to může fakt, že si Apple objednal výrobu na nejpokročilejším procesu, který mu TSMC dokáže poskytnout, zatímco AMD soutěží o kapacity TSMC a Intel se plácá ve svých výrobně-technologických problémech. 

Za dlouhá léta jsme si navykli, že velká spotřeba stolního systému nic neznamená, prostě si pořídíte lepší zdroj. Také vyšší teplota komponent nic neznamená, prostě si pořídíte lepší chladič. A protože máme „hafo“ výkonu, můžeme s ním mrhat. Pravda, není to tak zlé jako dřív, ale i dnes vám například virtualizace sežere nějakých 10 % výkonu – a nikoho to moc netrápí.

Takže nám proti sobě stojí dvě filozofie: Ta tradiční velí udělat superpočítač na čipu, co nejvýkonnější – a dát ho programátorům, ať si s tím hrají tak, jak sami umí. Ta druhá možnost spočívá v tom, že uděláte hardware tak, aby přesně odpovídal tomu, jak ho využívá software. První přístup je univerzální a abstraktní, druhý vychází ze znalosti toho, jaké aplikace uživatelé využívají a jak přesně je využívají. Je to přístup v duchu „nedělejte zbytečnosti a naopak, pokud už dáme něco do hardware, ať to vývojáři využívají“. 

To je, do jisté míry, cesta, kterou prošly i procesory s architekturou x86, ale tam se optimalizovalo s podstatně menším ohledem na software, který se opravdu využíval, konkrétně se zvýhodňovaly často využívané instrukce na úkor těch, které se používaly vzácně. Optimalizace mikroarchitektury se u jednotlivých iterací procesorů soustřeďovala právě na často používané instrukce, ale v x86 světě nikdy nedosáhlo sladění mezi hardwarem a softwarem takové úrovně jako u Apple.

Apple je známý tím, že sleduje dlouhodobé cíle, podle nich si vybírá partnery a neváhá je radikálně změnit, pokud se z výhody stane nevýhoda. V roce 1994 odešli od Motoroly k AIM Alliance, protože CISC procesory Motorola byly považovány v té době za slepou vývojovou větev. V roce 2005 opustili architekturu PowerPC, protože se jim nedařilo zvyšovat výkon a jejich čipy byly příliš horké pro mobilní použití: V roce 2003 Jobs přislíbil 3GHz Power Mac G5 „do dvanácti měsíců“, ale prostě se nepodařilo dosáhnout plánovaného kmitočtu kvůli teplu.

Přechod na vlastní architekturu M1 v loňském roce je tak už vlastně čtvrtým radikálním přechodem mezi platformami, podruhé zjednodušeným vrstvou transparentní emulace Rosetta 2. Zatímco ve světě PC je zpětná kompatibilita velmi významným faktorem, Apple neváhá pravidelně poslat nejen svoje inženýry zpět k rýsovacím prknům, aby všechno předělali znova – a softwarové vývojáře vlastně taky.