Tahle hra není pro starý: Hopsa Hejsa Super Mario DOOM! | Kapitola 2
Seznam kapitol
Dnes budu psát trochu s nadsázkou, ale jen trochu. Nový DOOM je opravdu povedená střílenice, opravdu děsivá a opravdu líbivá střílenice, která si půjčuje od klasiky řadu klíčových mechanismů. Je ale také mnohem rychlejší, zběsilejší a mnohem víc matoucí. Pro řadu pamětníků to bude o poznání silnější kafe!
Původní DOOM sice vypadal jako plně 3D hra, ale ve skutečnosti byla jeho mapa striktně 2D. Renderovací systém dokázal vykreslit povrchy v různé výšce, ale nesměly být nad sebou. Všechny pokročilejší 3D prostory se řešily pomocí výsuvných plošin, které vytvářely dojem plastičnosti, iluze budov a tak dále. Ve skutečnosti bylo možné vytvořit trikem i křížení chodeb právě pomocí plošin: Ve vysunutém stavu tvořil vršek toho, co v jedné úrovni vypadalo jako dveře, podlahu chodby v jiné úrovni.
Jinak šlo o striktně 2D hru, ve které se nedalo původně ani dívat nahoru a dolů. Z toho plynul styl hraní, že důležité bylo hlavně uhýbání, mířit se až tak moc nemuselo, když jste měli za sebou dva nepřátele v různých výškách, hra se sama rozhodovala, na kterého se střílí. Ano, na toho bližšího. Váš hlavní problém byl při uhýbání nespadnout do nějaké pasti s toxiny či lávou.
Tohle omezení mělo velký vliv na to, jak se DOOM hrál, jak se k vám nepřátelé mohli blížit. Šli víceméně přímo k vám, nebo, přesněji řečeno, vy jste došli k nim a pak se na vás ze všech stran vrhli. Level design tak obsahoval řadu pastí, fíglů a vtípků, kdy jste prošli prázdnou chodbou a po aktivaci tlačítka se předtím pokojný prostor proměnil v peklo doslova naštosované nepřáteli. Původní design obsahoval relativně málo arén, kde jste bojovali s bossy, šlo spíš o natěsnané koridory s poměrně málo průhledy. Ostatně – muselo se to tak dělat, výkon tehdejších špičkových 386 a 486 nedovoloval příliš velké prostory s příliš mnoha průhledy, na slabších strojích takové místo doslova trhalo.
Technologické limity původní hry – a vůbec všech 3D stříleček první generace – do značné míry diktovaly jejich herní tempo. Nemohlo tam být příliš mnoho příliš chytrých nepřátel, v mnoha případech se proto sázelo na imaginaci anebo na vtip. Klasická je série podobných 3D her vytvořená na Buildu – Duke Nukem 3D, Shadow Warrior a Blood. Ve všech případech šlo o hry s vyloženě mizerným multiplayerem, protože se jejich tvůrci nepokoušeli zbraně svými vlastnostmi vyvážit, šlo hlavně o to, aby byl singl kreativní a vtipný. Kdo si pamatuje atomovou bazuku ze Shadow Warriora anebo voodoo panenku z Bloodu, dá mi jistě za pravdu. Voodoo panenka byla v multiplayeru prostě šílená, s tím se nedalo nějak seriózně hrát na body, tiše vás zabíjela na velkou vzdálenost, aniž byste měli tušení, kde kempuje její vlastník.