Seznamování se s IT tehdy a dnes: Změnilo se něco?
Seznam kapitol
Na posledním Bytefestu přišla na řadu otázka: Jak se liší seznamování se s technologiemi dnes od toho, jak se to dělo v minulosti? Ubývá lidí, kteří technice opravdu rozumí a přibývá prostých konzumentů? Zajímá mladé už jen youtube a instagram? Oproti minulosti jsou vidět velké rozdíly, ale je těžko říct, jestli je to lepší a nebo horší. Je to jiné.
Bylo nebylo, za dávného socialismu jste to měli s počítači fakt blbé. Ono to obecně bylo s elektronikou docela dost blbé. V zásadě bylo několik možností, podle toho, do jaké sociální vrstvy jste patřili.
První možností bylo, že jste nebyli postiženi počítačičídou a patřili jste mezi normální socialistickou mládež, která chtěla pařit na diskotékách za vřeštění Michala Davida a kvílení jeho elektronického nástroje. Pak vás pravděpodobně zajímalo to, kde si sehnat walkman od Sony, kazetové dvojče Akai a nějakou VHSku, pro kterou se daly sehnat Vetřelci a nějaké porno. Takové věci se daly koupit v Tuzexu, což byla obchodní síť vytvořená pro ty lepší ze socialistických lidí. A tam jste potřebovali bony – a jak to s nimi chodilo, ukazuje velmi dobře český film Bony a klid.
Další možností bylo, že jste měli dobré konexe a dokázali jste vyzískat od příbuzných bony anebo přímo od strýčka z Ameriky nějaký z počítačových hitů, typicky Atari 800XL anebo Commodore C64. Pak se vám otevřely dveře do klubů a k docela solidní softwarové základně, která sloužila převážně pro zábavu, protože tyto stroje byly specificky navrženy jako herní.
Pak byla možnost, že jste to měli blbý a museli jste chodit do nějakého socialistického klubu mládeže, typicky do nějaké Základní organizace Svazarmu, případně do klubu při spřáteleném socialistickém podniku. Tam jste měli buď štěstí jako já – a dostali jste přístup k solidnímu zahraničnímu hardwaru, v mém případě Hewlett-Packard HP85B.
Nebo jste měli smůlu a k dispozici jste dostali podstatně méně spolehlivé IQ151, PMD85 anebo Ondru. V některých případech, které nebyly vůbec běžné, jste si mohli osahat i ZX81 anebo ZX Spectrum od Sinclaira, což se u nás také vyskytovalo, protože tyto počítače byly v NSR a Rakousku dostupné a cenově dostupné i pro naše pracující (kde „cenově dostupné“ znamená circa dva až tři platy).
Tam jste si mohli něco vyzkoušet, naučili jste se programovat a obvykle jste měli kompetentní vedení – já si rozhodně nemohl stěžovat! Nevýhoda byla v tom, že počítače byly dostupné jednou týdně na dvě až tři hodiny, když to šlo opravdu hodně dobře tak i dvakrát týdně. Obvykle jste měli omezený přístup k záznamovým médiím, vcelku rozumné bylo pořídit si vlastní kazetu na ukládání svých výtvorů, což bylo drahé a ne vždy byly k dispozici kvalitní modely. Typicky jste mohli koupit jen samorozkládací „Emgeton – věrný tón“, který rovněž nabízel čistící kazetu, jenž vám při použití po čase spolehlivě zničila magnetofon – anebo něco divného z Iráku, což nevím co bylo, protože to bylo popsané arabsky.