Kradu, kradeš, krademe: Proč je ve finále jedno, kdo co od koho opsal

Jak už jsem zmiňoval dřív, Joyful Noise je naprosto odlišná píseň od Dark Horse. Vše, čím se obě písně podobají, je ostinato, krátký opakující se motiv, který navíc ani není v obou případech stejný. Celou věc rozebrali hudebníci, kteří se nesmírně podivovali nad tím, že se vůbec možné přijít s takovou nehorázností a žádat kompenzace za něco, protože „to je trochu podobné“.

Není to poprvé, co bylo autorské právo použito způsobem, který se opravdu neslučuje s jeho původní představou. Pokud se něco stane populárním, určitě se odněkud vynoří někdo, kdo přijde s tím, že už jeho prabába měla podobný motiv – a tím pádem chce jako kompenzaci několik náklaďáků peněz. 

Z poslední doby si můžete vybavit kauzu „Soft Kitty“, kdy v roce 2015 přišly dcery ženy jménem Edith Newlin s tím, že prakticky identický text říkanky napsala jejich matka v roce 1933 a publikovala ve sbírce říkanek v roce 1937. Teprve u soudu se pak zjistilo, že dcery nejsou schopny doložit, že stále drží copyright, protože se na básničku vztahovala starší verze zákona – a obnovení copyrightu pro sbírku říkanek automaticky neprodloužilo copyright i pro básničku samotnou.

Situace kolem Dark Horse je podstatně komplikovanější, protože tam šlo pouze o hudební motiv, který je historicky často používán – a frivolní žaloba křesťanského rapera byla poháněna spíše tím, že ho do hloubi křesťanské duše urazil klip, který byl pojat v „pohanském“ stylu a přepnul se tak do full rapture módu. Soudkyně Snyderová uzavřela věc s tím, že je mimo vší pochybnost doloženo, že osminotové ostinato není „nijak zvlášť unikátní či vzácnou kombinací“ a není tedy chránitelné copyrightem.