VirtualBox aneb Windows Vista v Linuxu

Seznam kapitol

1. Virtualizace a Linux? Bez problému 2. Instalujeme VirtualBox 3. Jak na Windows Vista - virtuální oddíl 4. Jak na Windows Vista - instalace 5. Další nastavení 6. Jiné operační systémy - závěr

Pokud byste místo operačního systému Windows používali raději nějakou z mnoha distribucí Linuxu, avšak v uskutečnění tohoto plánu vám vadí programy, které ke své činnosti Windows přímo vyžadují, nemusíte zoufat - ukážeme vám, jakým způsobem budete moci spustit jiný operační systém přímo v linuxovém prostředí. Zprovozňovat budeme hned tři systémy Windows: 2000, XP a samozřejmě také Windows Vista, na níž si celý proces popíšeme nejpodrobněji...

Reklama

Pokud jste úspěšně provedli veškeré kroky uvedené v minulé kapitolce, již by vám nemělo nic bránit v uskutečnění samotné virtualizace. Nyní si podrobněji popíšeme, jak zprovoznit Windows Vista. Ačkoliv je to velice jednoduché, věřím, že krátký návod se vám bude hodit - zvláště pak, když s Linuxem teprve začínáte.

Trocha teorie neuškodí

Windows Vista je nejnovější operační systém společnosti Microsoft. I přes tuto skutečnost se mu ale ve virtualizačních nástrojích dostalo okamžité a poměrně bezproblémové podpory. A jak to celé vlastně funguje? Pojďme si to ve stručnosti shrnout, ať víme, do čeho se pouštíme.

V první řadě je třeba zvolit umístění, kde bude náš virtuální systém spočívat. Vytvoříme tedy jakýsi obraz disku, jež pro nás bude viditelný ve formátu .vdi. Jeho velikost si budeme moci zvolit, a to buď jakožto dynamicky se zvětšující prostor nebo stálý image o pevně dané kapacitě. Opět záleží jen na nás. Po splnění těchto kroků je pak nadále třeba určit, jaké maximální kapacity vaší operační paměti bude spuštěný virtuální systém využívat. V případě Windows Vista bych zvolil vyšší hodnoty, avšak to samozřejmě záleží na vašich individuálních potřebách a mimo jiné také na tom, co ve finále na virtualizovaném OS hodláte provozovat za činnost. Moc toho není, viďte? Teď už alespoň víte, že co se procesu virtualizace týká, žádné nebezpečí nehrozí. To samé platí i o následné instalaci samotného operačního systému. Po absolvování všech výše zmíněných pojmů se toho opravdu bát nemusíte. Celý postup si samozřejmě ještě jednou předvedeme v praxi. Tak pojďme na to...

Příprava virtuálního oddílu

Ještě před samotnou instalací "neskutečného" operačního systému je nutné na vašem pevném disku připravit virtuální oddíl. Pokud jste ještě čerstvě nainstalovaný VirtualBox nespustili, učiňte tak - "Aplikace > Systémové nástroje > innotek VirtualBox".

Při prvním spuštění nás aplikace požádá o registraci. Zde záleží na vás, finální funkčnost VirtualBoxu to nijak neovlivní.

Registrací pomůžete budoucímu vývoji projektu.

Ať už jste registraci vyřídili jakýmkoliv způsobem, více vás již obtěžovat nebude. Nyní už ale konečně k tolik očekávané virtualizaci. Na monitoru bychom měli právě vidět hlavní okno programu. Jak se jistě můžete přesvědčit, interface s veškerými svými ovládacími prvky není nijak přehnaně složitý. O tom se však podrobněji pobavíme až později, v současné době totiž zatím není ani co ovládat, jakékoliv předběžné hodnocení tedy může působit velice neobjektivním dojmem.

Krok 1 - vytvoření nového virtuálního počítače

Od virtualizačního procesu nás nyní dělí jediné tlačítko - stiskněte ikonku "Nový".

Interface programu není nijak přehnaně složitý.

Optimisticky nás uvítá průvodce virtualizace.

S vytvářením virtuálního oddílu nám bude pomáhat tento zručný průvodce. Stačí se jen řídit jeho pokyny. U prvního okénka jsem se nijak výrazně nepozastavoval, kliknout na tlačítko "Další" snad zvládne každý. S okénkem dalším vás ale raději blíže seznámím.

Zde nás průvodce vyzývá ke konkretizaci operačního systému, jenž se právě chystáme nainstalovat. Do prvního políčka napíšeme jeho název (můžeme vyplnit takřka cokoliv, zde jde hlavně o naši individuální orientaci v budoucí správě virtuálních systémů). Druhé políčko už ale tak jednoduše odbýt nemůžeme, zde totiž ve formě výsuvné nabídky VirtualBoxu oznamujeme, jaký systém máme v plánu nainstalovat.

Na výběr máme z:

DOS
Windows 3.1
Windows 95
Windows 98
Windows Me
Windows NT 4
Windows 2000
Windows XP
Windows Server 2003
Windows Vista
OS/2 Warp 3
OS/2 Warp 4
OS/2 Warp 4.5
Linux 2.2
Linux 2.4
Linux 2.6
FreeBSD
OpenBSD
NetBSD
Netware
Solaris
L4
Other/Unknown

Jak se sami můžeme přesvědčit, na výběr toho máme skutečně hodně.

Vyberte typ instalovaného operačního systému.

Nyní před námi stojí jeden z nejdůležitějších kroků v průběhu vytváření nového virtuálního počítače. VirtualBox nás žádá o přesné stanovení maximální kapacity operační paměti používané virtuálním operačním systémem. Musíme být opatrní, je nesmírně důležité, abychom výsledný systém nakonfigurovali co možná nejideálněji. Je třeba adekvátně rozdělit paměť mezi linux, na němž virtualizace běží, a samotný virtuální systém. Uvedu příklad - pokud bychom chtěli na virtuálních Vistách provozovat kupříkladu aplikace pro výpočty šachových partií, určitě neuvolníme krajních 512MB. Sami totiž víme, jak moc jsou z hlediska využití operační paměti Visty náročné.

Pochopitelně záleží také na tom, jakou kapacitou pamětí disponuje náš stroj jako celek. K provozování virtualize bychom určitě neměli vlastnit méně než 1GB (v případě virtualizace Vist).

Nastavení velikosti operační paměti určitě neodbývejte

Krok 2 - virtuální pevný disk

A je to tady, po určení výše uvolněné kapacity našich operačních pamětí nenásleduje nic jiného než samotné vytvoření virtuálního oddílu. Jedná se o proces, kdy je třeba na našem pevném disku vytvořit jakýsi virtuální prostor, o němž si bude virtualizovaný operační systém myslet, že se jedná o běžný diskový oddíl. Na výběr máme ze dvou možností - "Nový" a "Existující" - pokud virtualizační proces provádíme poprvé, nejspíše zvolíme volbu "Nový".

Vytváření nového virtuálního oddílu.

Další krok je stejně jako ty předchozí veskrze velmi prostý. Aplikace nás nyní vyzývá k určení typu právě vytvářeného obrazu virtuálního diskového oddílu. Na výběr máme ze dvou variant - "Dynamicky se zvětšující obraz" nebo "Obraz o pevně dané velikosti". Ve své podstatě je vlastně jedno, jakou možnost zvolíte. První volba zajistí, že virtuální oddíl bude na disku skutečném zabírat jen tolik prostoru, kolik aktuálně opravdu používá, zatímco druhá možnost ponechá vytvořený oddíl ve stabilní, dříve nastavené, velikosti. Obě varianty mají samozřejmě svá pro i proti. Výhody u první volby jsou zřejmé, obraz bude zabírat jen tolik, kolik opravdu využívá. Avšak díky možnosti druhé budeme zase na druhou stranu moci přesně určit, kolik aktuálně můžeme na svém skutečném oddílu využít místa pro jiné aplikace. Lehce se nám totiž může stát, že image, ač bude nastavený na vyšší kapacitu, na disku místo prostě nenalezne. To znamená, že jeho přítomnost si po čase můžeme přestat úplně uvědomovat.

Obě volby mají svá pro i proti.

A zde už nastavujeme samotnou velikost obrazu. V případě Windows Vista doporučuji jako minimální hodnotu 10GB. To však záleží jen na vás.

Zvolte velikost virtuálního oddílu.

Krok 3 - bootovací sekvence

Blížíme se ke sladkému zakončení vytváření bootovacího oddílu. Teď už zbývá jen pár drobností...

Existenci virtuálního oddílu potvrdíme.

Po dokončení první sekvence a finálnímu vytvoření virtuálního oddílu budeme muset ještě nastavit médium, z něhož budeme bootovat instalační sekvenci operačního systému (v našem případě Windows Vista).

Jistě jsme si všimli, že nyní už bílý sloupeček v hlavním okně není prázdný, ale nachází se tam již jakýsi spustitelný polotovar virtuálního systému. Označíme ho a kliknutím na tlačítko "Spustit" ho inicializujeme. Před námi by se měla objevit dvě okna - první, větší z nich, představuje virtuální stroj, zatímco druhé nás provede nastavením bootovacího média.

Zde snad není co komentovat, stačí jednoduše vybrat mechaniku, ze které budeme bootovat instalaci operačního systému. Vybrat pochopitelně můžeme také, dnes již poměrně archaickou, disketovou mechaniku. Hardwarová média můžeme samozřejmě oželit úplně, zvolit tedy můžeme i boot z datového image.