Pozastavení se u police: Přežijí ti maličcí? | Kapitola 2
Seznam kapitol
Když jsem procházel sbírky, připadalo mi, že dlouhodobě nejlepší vyhlídky na přežití mají kapesní počítače. Běžely na klasické baterky, netopily, neměly zdroje, ve kterých by odcházely kondenzátory... Ale s příchodem nových baterií se ale vyhlídky hardwaru na přežití začínají radikálně měnit.
Nemůžu si pomoct, vždycky si vzpomenu na „scény s počítačem“ z filmu The Time Machine (2002), kde se té věci nějak podaří přežít jak pád fragmentů Měsíce na Zemi, ale taky 800 000 let – a pořád to funguje. Je to velké, velké vyjádření technologického optimismu!
Jedna z věcí, kterou jsem vypozoroval, je fakt, že obvykle déle fungují zařízení, která operují s nižšími napětími a proudy – komponenty jsou chladnější a nejsou tak tepelně zatěžované. Jako první obvykle odejdou zdroje, zvláště ty levně stavěné. Za nimi odejdou ty komponenty, které nebyly dostatečně nadimenzované – například u Sinclairu 128 (1985) odcházel napěťový regulátor, i když měl celkem masivní hliníkový chladič. Ostatně – ty se ve Spectrech pekly tradičně.
U domácích počítačů je jejich funkčnost či nefunkčnost obvykle ovlivněna stárnutím elektrolytických kondenzátorů. Dnes je jejich výměna (recapping) v podstatě nutností – pokud to nezvládnete sami, dají se najít lidi, kteří dokážou kondenzátory přeletovat a vyměnit za novější, keramické – přijde to na něco mezi dvěma a čtyřmi tisíci, přece jenom je to docela dost práce. Tohle je prakticky nutné, v případě Spectra 128 se podle opravářských webů rovněž přehřívala ULA, takže nabízejí jako součást jeho údržby doplnění ULA o hliníkový chladič.
S teplem je obecně velký problém – a velmi se pečou iMacy, zvláště iMacy G5 (2004). Ve sbírce nemáme ani jeden funkční, protože Steve Jobs neměl rád hlučné ventilátory – a tak se u Applů tradičně větralo jenom tehdy, když se opravdu muselo. U prvních Maců (těch z roku 1984) docházelo k takovému přehřívání vlivem špatné ventilace, že se až deformovaly plasty. Ani později se to nezlepšilo – a odpovědi na otázky typu „co mám dělat, když se můj iMac přehřívá“, najdeme i dneska.
Ne, ne, nebudeme si hrát na to, že u PC problémy nebyly – typicky se týkaly výkonných grafických karet, které se také velmi rády pekly, obvykle na nich pošly paměti anebo došlo k rupturám spojů mezi komponentami a deskou, což je opravdu ohavná závada. Upečených karet máme ve sbírce také několik – a korelace mezi výkonem a smrtí je tam více než zřetelná. Přece jenom pokud čip operuje při teplotách kolem 100° C, nedělá mu to dobře.
S postupem času teplota komponent rostla – vyšší výkon žádá vyšší kmitočty, ty vyžadují vyšší odběry a to způsobuje vyšší výdej ztrátového tepla. Velmi pěkné přehledné tabulky průměrných provozních teplot komponent různých generací najdeme například tady. Maximálky pro GPU jsou vyšší než u procesorů, a dokonce mohou přesahovat i 100 °C!
Problém je v tom, že když se sejde více faktorů, jako nevhodná skříň s nedostatečným tokem vzduchu, vyšší teplota vzduchu, velké množství výkonných komponent, vysoká trvalá zátěž a navíc ještě po čase prach, peče se všechno hodně rychle. Tohle neplatí jenom pro PC, ale také pro konzole – zvláště první výrobní iterace každé řady konzolí mívaly problémy s přehříváním a se selháním ventilátorů.
A nelepší se to, pokud mohu soudit podle posledního Obrova článku o tom, jak Intel i AMD překračují deklarované TDP ve snaze dosáhnout co nejvyššího výkonu. Je to prostě tak, výkonné stroje jsou horké – a horké rovná se omezená životnost. U běžných strojů to není problém, realisticky se očekává životnost 5–7 let a pak „prostě přijde čas na nový“. Řada majitelů obměňuje komponenty ještě rychleji – koupí si novou grafiku už po roce a tu starou jednoduše prodají. Stárnutí v takovém případě prostě není problém.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
