Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava #HCPP18: Co to je kryptoanarchie a jaká je její etika?
#HCPP18: Co to je kryptoanarchie a jaká je její etika?
autor: Michal Rybka , publikováno 13.10.2018
#HCPP18: Co to je kryptoanarchie a jaká je její etika?

Řada lidí si libertariánství a kryptoanarchii představuje jako vizi z filmu The Purge anebo, jak popsal můj známý, jako „tlupu sobců, z nichž každý sedí se svým kvérem na vlastním sudu benzinu“. Hacker Congress Paralelní Polis 2018 Prague ovšem jasně ukázal, jak jsou tyto názory mimo – je to něco jiného, něco hodně jiného.


Na začátku je nutné zdůraznit, že je značný rozdíl mezi anarchisty a kryptoanarchisty. Anarchismus je bizarní levicové hnutí pro osoby sociálně zdatné, leč líné a nepříliš inteligentní. Na Filozofické fakultě jsem osobností, polehávajících po kafeteriích a snících o spravedlivé budoucnosti založené na okradení těch pilnějších, potkal dost. Asi největší dojem na mě udělal dredovatý mladík, který mi vysvětlil, že všechny problémy světa budou vyřešeny tím, že „lidi zmlátěj všechny poldy a pak se půjdou pořádně zhulit pod stromy do lesa“. Tehdy jsem pochopil, že existuje zásadní myšlenková podo,ba mezi nacisty a progresivní levicí, pouze mají jiný náboj, asi jako elektron a pozitron, takže při vzájemném setkání anihilují za vzniku gama záření.

Kryptoanarchismus je pravicový anarchismus. Podobně jako anarchismus nedůvěřuje vládě, ale ze zcela jiných důvodů. Levice se domnívá, že vláda přerozděluje málo a málo dbá na výchovu kádrů směrem k progresivním a postprogresivním myšlenkám, kryptoanarchismus je naopak přesvědčen, že vláda nemá co strkat nos do soukromí občanů, nemá je nijak omezovat, nijak regulovat a nemá je obírat o to, co svou prací vydělali.

#HCPP18: Co to je kryptoanarchie a jaká je její etika?

To se mylně označuje jako sobectví, ale spíš jde o neochotu nechat se obrat o plody vaší práce a věnovat dobrý pocit z přerozdělování těm, kteří jsou profesionály v dobrém pocitu z přerozdělování a díky tomu se občas dopracovávají k závěru, že nejen že jsou nezbytní, ale vlastně jediní etičtí. Ale zvažte tohle: Co když se jeden člen vaší rodiny rozhodne, že všichni mu musí odevzdat svoje peníze, pak je přerozdělí a 60 % vám vrátí za podmínek, že je utratíte tak, jak on bude souhlasit – a ještě mu musíte sepsat zprávu o utrácení? A když s tím nebudete souhlasit, tak vás zamkne do komory? Je to fér? Je to etické?

No, přesně tak funguje moderní sociální stát – a většina lidí si nestěžuje, protože stát chytře jako Jánošík bere víc bohatým a rozdává víc chudým, takže si vlastně kupuje jejich loajalitu stejně, jako si v Římě kupovali loajalitu na voličích jejich patroni. Ta věc by měla zachránit ty nejchudší (což se úplně neděje – stačí se projít parkem vedle Hlavního nádraží v Praze a tam vám to dojde), ve skutečnosti ale buduje pozoruhodný potenciál pro pouštění žilou z veřejných prostředků. Pokud je něco veřejné, vlastně to nikomu nepatří a není zas tak hrozné něco si z toho vzít, tak se uvažovalo už za socialismu.

Čím víc stát vybere, za tím větší blbosti potom utrácí a zas až tak nevadí, že to stojí víc, než by mělo. Pokud vznikne deficit, stačí vybrat víc daní – a když se to udělá chytře, progresivně, aby to dopadlo na ty produktivnější, elektorát si stěžovat nebude. Tak vznikají zvláštní fenomény v historii nezvyklé, jako například když si příjemci dávek myslí, že na ně mají automaticky a navždy nárok anebo když si úředník myslí, že je pro společnost užitečný, protože ji platí ze svých daní. Fakt, že to on je naopak placen z daní těch, kteří vytvářejí hodnoty – a že jeho snažení nezřídka míří k tomu, aby to ostatní měli co nejtěžší, mu zcela uniká.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
120 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 52Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.