Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Sega Mega Drive a Nintendo SNES v novém vydání
Sega Mega Drive a Nintendo SNES v novém vydání
autor: Miroslav Ježek , publikováno 19.7.2018
Sega Mega Drive a Nintendo SNES v novém vydání

Známé konzole ze zlaté éry útočí vahou Měsíce na naše nostalgické obvody. A jde jim to, proto v článku najdete spoustu vzpomínek a patetického blábolení o těch časech minulých. Přitom se ale dovíte, co znovuoživení těchto konzolí přineslo, v čem se liší a hlavně, jestli je pořád zábava pařit staré, ale osvědčené hity.


Obtížnost? OBTÍŽNOST!

Zřejmě jsem za ty roky příšerně vyměkl, protože mi přijdou všechny staré hry ukrutně těžké. Tenkrát to často chodilo stylem jeden dotyk, jeden život – a to je na dnešní zhýčkané poměry dost hardcore. Dnes vás ve hře zamordují, ale hned se objevíte u nějakého checkpointu, nebo nahrajete Quicksave. Jenže ve staré pařanské škole, když dostanete na prdel, obvykle to znamená Game Over a jede se znova od začátku. Někdy dostanete heslo do úrovně, někdy, dokud hru nevypnete, můžete to zkoušet znova a znova, ale celkově v tom herním pravěku musel být pařan tvrdý jako žula.

Kupříkladu hra Contra III – Alien Wars na SNESu je přesně taková. Po několika pokusech a vyplýtvání všech životů a continue jsem se stěží dohrabal do druhé úrovně. Ale vím, že je to o tréninku a trpělivosti, s dostatečným zápalem se hra pokořit dá za 25 minut. Jenže než to zvládnete, strávíte u hry desetkrát tolik času.

Dodnes si vzpomínám na jednu hru na svém NESu. Byla to typická vesmírná střílečka a já si pamatuji, že po pěti hodinách neskutečné tavby jsem se zasekl v úrovni, kterou jsem za Satana nemohl udělat. Po hodině úmorných pokusů jsem hru vypl a přišel o veškerý dosažený postup. Dneska bych catridge s hrou patrně rozsekal, rozšlapal, rozstřílel, spálil a zakopal, než se tak trýznivě lopotit. Berte to jako varování, že staré hry vyžadují pořádné nasazení, odhodlání a trpělivost. Úvaha může pokračovat dál – staré hry byly těžké, protože byly s ohledem na omezení hardwaru krátké. Když se podíváte na nějaký longplay na youtube, velká většina her je něčí zkušenou rukou dohrána za hodinu, někdy za půl hodiny. A přitom, když jsme kdysi hráli ve dvou Sonica 3, trvalo nám to celý den. Obtížnost tedy často nahrazovala velmi malý rozsah, ale ne že by nám to tenkrát nějak vadilo.

Dlouho jsem pátral a ta nechutně těžká hra, kterou jsem jako malý fakan nepokořil, a kde každý dotek znamená smrt, se patrně jmenuje Abadox. Vzpomínky jsou už mlhavé, přece jen už to je snad 20–25 let, ale mohlo by to být ono. Nu a tahle hra je dohrána zde za 22 minut. Co dodat.

 



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
23 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 11.5Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.