Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost
Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost
autor: Michal Rybka , publikováno 5.1.2018
Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost

Scifi série Black Mirror je revoluční v tom, že nabízí pohled do nepříliš vzdálené budoucnosti a zabývá se možnými dopady poměrně uvěřitelných technologií. Předchozí řady nám nabídly hodně provokativních a často docela odvázaných vizí. Novou řadu svazuje to, že jde hlavně o dost nevýrazné a předvídatelné kusy, navíc s prvky současného aktivismu


USS Callister je docela zábavný příběh, který už ale opouští hranice uvěřitelnosti. Popisuje herně vývojářskou společnost, kde jsou vývojáři na vývojáře celkem staří, je jich početně celkem málo a mají tam překvapivě hodně hezkých ženských. To nás přivádí k jedné z prvních příhod, která popisuje vizi softwarehouse budoucnosti aktivisticky, v duchu vyrovnaného zastoupení. I hlavní hrdinka je vývojářka a žena, takže se to nese v duchu aktivistické linie.

Hlavní záporný hrdina je málomluvný, divný a bílý šéf vývoje, kterého nemá nikdo moc rád a šéf společnosti, taktéž bílý a uřvaný, ho šikanuje. To, co v reálném světě korporátu nikdo neví, je ale fakt, že ten divný a ušlápnutý CTO má doma vlastní build hry, který si upravil po svém machistickém vkusu ze šedesátých let, kam unáší alter ega svých spolupracovníků, aby mu otročila v jeho virtuální cheese-scifi fantazii.

Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost

Historka mě ztratila v okamžiku, kdy vysvětlovala, že se svých obětí zmocnil přes jejich DNA, kterou je inkorporoval do hry, což je megakravina – přenesl je tam totiž včetně jejich vědomí, takže jeho oběti ví, jaké to bylo v realitě. Z DNA si lze sestavit tak akorát vašeho avatara – a to nikoliv přesně, protože vy jste výsledkem vaší DNA plus ontogeneze plus výchovy a tak dále. Hlavní záporák si ale nějak dokáže naimportovat i ty vlastnosti, které v DNA nenajdeme, což je podstatně slabší premisa než rekonstrukce ega zemřelých z jejich chování na sociálních sítích, které jsme viděli v dílu Be Right Back.

Nicméně virtuální kopie pracovníků trpí ukrutným despotismem zakomplexovance, který prostě potřebuje svoji machohalucinaci v níž musí hrát submisivní posádkové charaktery, což je ukrutně ukrutné – a proto proti němu zjednají revoltu. Ta v mnoha směrech nedává smysl a místo thrilleru má rysy spíš pohádky, kdy přeskáčeme hůře vysvětlitelné pasáže, přijmeme nelogické chování hrdinů a ti nakonec budou odměněni, zatímco hlavní zakomplexovanec bude po právu potrestán smrtí.

No, nedává to smysl technicky ani eticky, je to taková divná fantazie o tom, že je v pořádku zabít někoho, kdo vás virtuálně šikanuje za to, že vy ho šikanujete ve skutečnosti – nebo něco na ten způsob. Buď jak buď je to hezky udělané a chvílemi docela vtipné – hlavně v okamžiku, kdy záporák hru „zapauzuje“ a jeho figurky přestanou hrát svoje role a začnou se bavit s herními záporáky, jaký je jejich „herní Bůh“ ve skutečnosti kokot. Protože zjevně neexistuje způsob, jak do VR hry dostat jakékoliv záporáky jinak, než je přenést z reality přes jejich DNA nebo tak něco.

Ale jinak je to svižné a docela dobré.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
44 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 9.2Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.