Jak se počítačovalo za bolševika: Buduj vlast, posílíš mír! | Kapitola 2
Seznam kapitol
Staří zarytí bolševici i jejich mladí internacionálně neomarxističtí pohrobci rádi mluví o tom, jak to bylo za socialismu lepší, tedy až na nějaké ty drobné chyby. Nemíním se zabývat politikou, ale rád bych zavzpomínal na to, jak se počítačovalo za soudruha Husáka, jaké to bylo po převratu a jak jsme na tom dnes.
Protože se počítače nedaly dovážet, dělalo se to, jak to jenom šlo. Pracoviště, která měly dostatek schopných lidí, si stavěla vlastní kopie počítačů. Prostě se vzal počítač anebo jeho schémata – a postavila se jeho replika. Takto vznikl například klon Sharpu MZ80, se kterým jsem v roce 1981 začínal. Skutečně – nešlo o originální japonský počítač, ale o jeho klon, který byl postaven ve výzkumném ústavu jako jeho kopie. Byl to rozměrný, ale funkční a velmi dobře postavený stroj. Klonování a design na základě západní technologické inspirace byl tehdy obvyklý postup, podobným způsobem vznikl legendární československý počítač PMD-85. I to vzniklo jako inspirace americkým počítačem Hewlett-Packard HP85. (Opravdu bylo jen inspirované, jinak jde o zcela svébytný stroj.)
Didaktik Alfa – vylepšený klon PMD-85 na výstavě Game On.
Pokud podnik či výzkumné pracoviště spolupracovalo se Svazarmem, měli se k moderní technice šanci dostat i žáci v rámci mimoškolních kroužků. Ty fungovaly obvykle tak, že jste strávili jeden den v týdnu dvě až čtyři hodiny na pracovišti, kde vás pustili k počítači a mohli jste si tam něco zkoušet. Dvě až čtyři hodiny skutečně nejsou mnoho, v podstatě to vypadalo tak, že jste si doma připravovali to, co jste hodlali naprogramovat – a přicházeli jste už s programem napsaným na papíře anebo alespoň s rozsáhlými poznámkami. Samozřejmě, chtěli jste mít počítač doma a brali byste i stroj ve škole – ale bylo to lepší než nic, to rozhodně.
Slovenský osmibit Maťo se vyráběl v roce 1989, foto je z výstavy Game On.
Školy měly na počátku 80. let zásadní problém s tím, že žádné dostupné počítače jednoduše nebyly. Součástková základna byla v socialistickém bloku omezená, pokud se podařilo vyrobit nějaký cenově dostupný počítač, který opravdu fungoval, putoval okamžitě do výzkumu anebo výroby. Skutečně, tehdy jste mohli v podnicích vidět i tak nevýkonné a svojí podstatou domácí počítače, jako byl Sinclair ZX Spectrum, který je k vidění například v socialistickém trháku Hauři (1987). Podniky potřebovaly cokoliv, bylo jedno, kde se to vzalo a často fungovaly na opravdu hodně heterogenní směsce strojů.
Když jsme u Haurů, filmu, který poněkud bizarním způsobem kritizoval JZD Slušovice, musíme se zastavit i u tohoto kdysi legendárního zemědělského družstva. To totiž vyrábělo za socialismu CP/M a PC kompatibilní počítače, které byly nabízeny podnikům i za socialistické koruny, leč byly tak příšerně předražené, že jejich vlastnictví jednotlivcem bylo vyloučené. Počítače ze Slušovic přišly na statisíce Kčs, což při průměrném měsíčním platu kolem 2000 Kčs z nich dělalo luxus formátu dnešní limuzíny. Na nemožnosti běžně koupit počítače za koruny a tedy volném prostoru pro předražování strojů slušovické značky TNS ostatně JZD do revoluce nehorázně bohatlo. Cenová nedostupnost těchto strojů ovšem vedla k tomu, že se s nimi seznámili jenom lidé, kteří je opravdu využívali pro práci.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
