BioShock The Collection – rozpačitý návrat do Rapture | Kapitola 8
Seznam kapitol
Přibližně devět let poté, co Rapture hráčům poprvé otevřela své dveře, se vracíme do podmořského světa v BioShock The Collection – balíku her BioShock, BioShock 2, BioShock Infinite, většiny DLC i bonusů a s vylepšenou grafikou prvních dvou dílů. Co v kolekci najdete, co v ní chybí a co dostanou majitelé starších verzí zdarma?
I přestože graficky na tom BioShock Remastered a BioShock 2 Remastered není úplně nejlíp, něco těmto dvěma hrám upřít nelze. Z hlediska hratelnosti totiž absolutně nezestárly, ba co víc – mohly by učit i současnou herní produkci.
Stejně jako většině ostatních hráčů se mi nejvíce líbil první BioShock. Už prvních několik minut ve hře, kdy ponorkou sestupujete do podmořského města Rapture a pak skrze sklo sledujete vraždu jednoho z obyvatel, naznačuje, v čem je jeho hlavní přednost. Tato hra má nezaměnitelnou, neskutečně tíživou atmosféru a je protkaná spoustou lekavých momentů.
Hratelnost BioShock přitom osciluje od plíživého očekávání nějaké hrůzy, až po festové akční vyvrcholení, kdy za pomoci speciálních schopností (elektrický výboj, cyklonová past, zhypnotizování nebo popálení nepřítele atd.) i vybavení jako jsou třeba hasáky, mlátíte protivníky po hlavě, dokud z nich nestříká krev. Tím chci říct, že BioShock se povedl a i dnes si ho člověk s chutí zahraje.
Druhý díl BioShock se také dobře hraje, ale bohužel už nepatří k absolutní špičce. Hlavní problém je, že tvůrci v BioShock 2 vsadili na akčnější notu a kvůli tomu přišli o pěkně hutnou atmosféru. Neříkám sice, že se během hraní neleknete, ale rozhodně nezažijete takové ty situace, kdy strachem ani nedutáte. A v podobném duchu se pak nese také pokračování s názvem BioShock Infinite.
Nálada v BioShock Infinite už z podstaty věci nelze s předchozími díly porovnávat. Namísto potemnělých zákoutí podmořského města Rapture nás totiž vzala do růžolícího města Columbia. Hra sice byla protkaná ideologickými i existenčními otázkami (majáky na konci hry určitě i teď leží v hlavě nejednomu fanouškovi), ale chyběl ji takový ten pocit osamělosti, který pramenil z toho, že v Rapture jsme se nacházeli stovky metrů pod hladinou moře a že jsme hráli sami za sebe (v Infinite vás doprovázela Elizabeth).
BioShock Infinite, jako samostatně stojící hra, se docela povedla. Ačkoliv potyčky s nepřáteli byly hojně kritizovány, dle mého názoru se povedly – hráči zkrátka byli nuceni používat při soubojích prostředí a hojně také speciální schopnosti, což mi vyhovovalo. Provedené změny však byly už příliš nad rámec původního konceptu celé série a jako takové nebyly zrovna moc vítány. Podrobnější recenzi BioShock Infinite najdete i na PC Tuningu.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
