Končí velký sen o modularitě? | Kapitola 2
Seznam kapitol
Myšlenka modulárních počítačů se táhne celými počítačovými dějinami. Funguje to asi tak: Uživatel si koupí základní počítačový blok a k němu si dokoupí přesně ty moduly, které potřebuje – buď hned anebo později. Skládání modulů je jednoduché, neservisní, dokáže to v podstatě každý. Modularita se zdá být jasnou výhodou: Každý si postaví stroj přesně podle svých potřeb. Přesto se této myšlence opakovaně nedaří.
Nutno podotknout, že nešlo o úplně první podobný koncept, jistou modularitu nabízely už osmibity, jako Epson HX-20 (1981) anebo Sharp MZ-800 (1984). Tam šlo ale o vysoce specializované moduly, které rozšiřovaly základní počítač o určité periferie. Tak například Sharp MZ-800 bez zabudované mechaniky se jmenoval MZ-811, s kazetovou mechanikou se jmenoval MZ-821 a verze s quick disk mechanikou pak MZ-831. Mohli jste si koupit základní stroj a časem ho modulem s mechanikou plnohodnotně rozšířit, ale tohle není úplně otevřená modularita, kterou představil Modular Macintosh.
By Superandi73 at German Wikipedia, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=23642823
V poslední době se objevilo několik podobných konceptů. Nejoriginálněji a nejlíp vypadá Razer Project Christine (2014) – je to taková skříňka či sloupek na CD, která má strukturu rozvádějící nejenom signál, ale také chlazení na bázi minerálního oleje.
Design zařízení je skutečně radikální, vypadá velmi stylově, ale z hlediska výroby náročně a nákladně. Představa Razeru zahrnuje moduly s disky, procesory, ale taky s RAM – a už od pohledu by to bylo velice, velice drahé ve srovnání s klasickými PC součástkami.
Razer koncept vyvinul, představil, ale tím to taky skončilo – zřejmě jim došlo, že by se příliš neprodával. Navíc dochází k čím dál tím většímu odklonu od desktopů a i když byl Project Christine opravdu líbivý, těžko by soutěžil s konzervativně navrženými výkonnými počítači.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
