Zrození nakousnutého jablka | Kapitola 6
Seznam kapitol
Většina firem z počátků mikropočítačové revoluce je dnes již buď zcela neznámá, nebo jde o známá, leč historii patřící jména. Některá dodnes užívaná (Atari) už nemají se svými počátky mnoho společného. Jedině firma Apple, která na začátku taktéž stála, existuje doposud. Ba dokonce se jí podařilo kolem svého zrodu a prvních krůčků vytvořit legendu. Pokusíme se na tuto etapu jablečné historie podívat poněkud střízlivěji.
Apple v prvním roce existence měl obrat 750 000 dolarů, což nám sice zní jako hodně velká částka pro právě založenou firmu, leč když si řekneme, že Apple II stál v těchto dobách 1298 dolarů, zjistíme, že těch prodaných počítačů evidentně moc nebylo. Apple zkrátka tehdy a ještě i v několika následujících létech nebyl pro tehdejší Commodore konkurencí, jelikož tato firma měla obrat i prodej počítačů několikanásobně vyšší.
Tím, že Apple utratil značnou sumu na nesmírně drahou formu pro lisování plastového krytu, nezbyly už peníze na montážní linku. První počítače Apple II proto vznikaly na koleně v tom pravém slova smyslu. Každý z techniků firmy sídlil doma, kde kompletoval ze svěřených komponent svůj vlastní stroj. Sekretářka firmy Hildegarde Licht pak měla za úkol jednou za čas se svou bílou dodávkou vyzvednout zkompletované kusy. I manufaktury ve středověku pracovaly efektivněji. Apple prodával řádově méně počítačů než Commodore i než třetí z tehdy vzniklých platforem – TRS-80. Šlo o desítky, maximálně stovky kusů měsíčně (přibližně kolem pěti denně).
Počítač byl dodáván s velmi spartánským návodem, sestávajícím ze zhruba třiceti okopírovaných stránek s vlastnoručními Woziakovými poznámkami, které jsou sice dnes předmětem zájmu sběratelů, nicméně ve své době nepůsobily profesionálním dojmem. Tehdejší Commodore PET naproti tomu nabízel naprosto skvělý návod i s úvodem do programování, který si často i vlastníci konkurenčních strojů půjčovali a kopírovali. Začátkem roku 1978 na Jobsův nátlak tento amatérský návod nahradila profesionální „Red book“, která proslula skvělou detailností, obsahující popis všech ROM rutin, rozložení paměti, prostě všeho, co bylo třeba, aby i zručný programátor mohl počítač velmi efektivně využívat. Jobs na tvorbu manuálu osobně dohlížel, neboť tvrdil, že podle návodů lidé hodnotí produkty, a dohlédl i na to, aby dřívějším zákazníkům byla „Red book“ dodatečně zdarma zaslána. Zde se opravdu skvěle ukázal Jobsův cit pro detail a pro to, co lidé požadují. Tuto červenou knihu uživatelé v následujících letech velice oceňovali a Apple začal hned vypadat mnohem seriózněji.
Jak už jsme se zmínili, problém u Apple II byla neexistence malých písmen. Apple uměl pouze verzálky, malým písmenům se naučil až mnohem později. Zprvu to Wozniak nepovažoval za problém, nicméně s rozšiřováním tiskáren a tudíž pochopitelnou nespokojeností zákazníků s nemožností tisknout minusky se s tím v Applu museli vyrovnat – dokázali to až v Apple III v roce 1980 a Apple IIe v roce 1983. To, upřímně řečeno, nesvědčí o velké flexibilitě a programátoři textových editorů proto museli vynalézt veškerý důvtip, jak na počítači, který malá písmena neznal a neuměl zobrazit, s nějakým „normálním“ textem pracovat. Používaly se různé triky, například zobrazování velkých písmen pomocí inverzního textu a podobně.
Kromě těchto vylepšení se objevilo jedno zcela zásadní – v druhé půli roku 1977 si firma zajistila od Microsoftu práva na Microsoft Basic, který se začal pod jménem Applesoft prodávat uživatelům na magnetofonové pásce. Později se od Apple II+ objevil i v ROM. Nahradil tak Wozniakův Integer BASIC, který byl sice velice rychlý, ale vzhledem k celočíselnému omezení (a to ještě v rozsahu -32768 do 32767) naprosto nevhodný pro programování jakýchkoliv náročnějších aplikací. Toto mimochodem opět ukazuje, že Steve Wozniak byl ochoten kvalitně zpracovat pouze to, co jej bavilo, a ne to, co bylo nutné.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
