Processor Technology a první kompaktní mikropočítač | Kapitola 2

Ne že by společnost MITS, výrobce Altairu, na větší kapacitu paměti nemyslela. Problém spočíval v tom, že když vyšly první oslavné články o Altairu, neměla nic takového vyvinuté, dokonce ani samotný Altair nebyl dodělaný. Vývoj 4kB RAM se táhl a uživatelé na tuto kartu čekaly marně celé měsíce. Když se k nim konečně karta dostala, zjistili, že je špatně navržená, vzhledem k chybám při refreshi jste prostě občas o obsah přišli. Chybička se vloudí. Tehdejší uživatele to naštvalo zhruba stejně, jako nás dnes.  A ani nemuseli nadávat na Microsoft.

Marsh dospěl k názoru, že nejlepší by bylo založit firmu, jejímž prvním produktem se stane 4kB rozšiřující karta, která na rozdíl od konkurence fungovat bude. Tento konstrukční výdobytek pokládal za zcela zásadní. Měl ovšem jeden menší problém. Chyběly mu peníze. Dokonce i Altair měl pouze zapůjčený a jeho manuál se naučil nazpaměť kvůli nedostatku peněz na jeho okopírování. Za této situace existovala jediná možnost, jak svůj sen realizovat. Stejným způsobem ostatně MITS financovala výrobu prvních Altairů. Princip spočíval v tom, nabídnou svůj doposud neexistující produkt a z vybraných záloh jej navrhnout a vyrobit.

Pro splnění svého snu založil v dubnu 1975 firmu Processor Technology. Je třeba zdůraznit, že na rozdíl od jiných tehdy aktivních vývojářů a vizionářů Bob Marsh neplánoval tímto způsobem zbohatnout. Zatímco Bill Gates, Steve Jobs a další velcí lídři už tehdy snili o milionech, které jim počítače přinesou, tím hlavním, co zajímalo Marshe, bylo pracovat s počítači, rozvíjet je a získat dostatek financí, aby toto své hobby mohl povýšit i na zaměstnání. V tomto směru je existence této dnes už neznámé firmy, založené nadšenci pro nadšence, mnohem sympatičtější, než takový Apple či Microsoft, jejichž hlavní snažení od začátku směřovalo k maximálnímu obchodnímu úspěchu.

Marsh na rozdíl od těch nakonec mnohem úspěšnějších dával především důraz na kvalitu a sepjetí s nadšeneckým světem. Jakožto skvělý odborník na elektrotechniku si velmi všímal elegance návrhu plošných spojů a jednoduchosti řešení. Byl schopen si měsíce se svým produktem hrát, než ten odpovídal jeho opravdu vysokým nárokům. To je v zásadním kontrastu třeba s Billem Gatesem, který neváhal vrhnout na trh produkt nehotový a dostatečně neotestovaný, jen aby mu patřilo prvenství. V této konkrétní věci se Marsh poněkud podobá Stevu Jobsovi, který také chtěl mít komponenty v počítači rozmístěné elegantně. Ovšem zatímco od jobsovské trošku povrchní elegance vizuální šlo Marshovi o eleganci technickou, která je v mnohém ohledu dosažitelná problematičtěji. Každému je také asi jasné, že v dlouhodobém horizontu nemohl tento zásadový přístup přežít.

Na jednu ze schůzek Homebrew Computer klubu Marsh přinesl balík oznámení o své nové rozšiřující kartě, přičemž velmi zdůraznil, že předběžné objednávky získají dvacetiprocentní slevu. Doufal v získání záloh o výši několika desítek dolarů, což by mu dovolilo nakoupit komponenty a pustit se do experimentů. Během týdne ale měl k dispozici celé dva a půl tisíce! Naprosto jej to šokovalo, ale zároveň i postavilo před problém, jak takovému množství lidí co nejdříve vyhovět. Objednávky dále přicházely, až k jeho velkému údivu dospěly k částce sto tisíc dolarů. Neuvěřitelné. Mělo to malou nepatrnou chybičku. On stále žádnou kartu k dispozici neměl.

Samozřejmě, že návrh tištěného spoje není jednoduchý. Navrhnout jej tak, aby spoje splňovaly všechny Marshovy představy o jednoduchosti, eleganci a efektivitě, to představoval opravdu náročnou práci. Kromě toho si Marsh nemohl dovolit profesionální výrobu svých spojů. Dopadlo to tak, že je ručně leptal v kuchyni, čímž pochopitelně dokonalost dostávala poněkud na frak.