Naše budoucnost ve skle: co nám dají a vezmou technologie | Kapitola 5

Je extrémně zajímavé, že v duchu Čapkových RUR jsme si zatím představovali roboty jako otroky, kteří se budou bouřit proti práci ve prospěch líného lidstva, a jen málokdo přišel s myšlenkou, že by roboti mohli představovat konverzační parťáky. Přitom to, co potřebujete po perném pracovním dni, je spíš kámoš, který vás vyslechne, než vysavač, který pod vámi uklidí. Koncept JIBO ukazuje zařízení, které se „o vás postará“, uvítá vás, objedná vám, co potřebujete, bude řídit vaši připojenou domácnost. Odložme morálku stranou: Když se po mizerném dni připlížíte domů z hospody, neocenili byste někoho, kdo vám odemkne, rozsvítí a vypne za vás sporák a televizi, když vytuhnete na posteli? I když váš život třeba stojí pod psa, může být podobné zařízení vaším strážným andělem, když se o sebe nedokážete postarat.

Největším problémem budoucnostních vizí možná ani není urputná snaha ukrást lidem zbytky soukromí, o což se pokoušejí dnes americké firmy, které zaměstnancům vnucují fitness náramky. Ty totiž dovolují sledovat jejich aktivitu i mimo práci a hodnocení za to, jak „firemně vhodně“ či „nevhodně“ žijete mimo pracovní dobu. To je boj, který nás pravděpodobně brzy čeká, boj o to, zda zůstaneme alespoň částečně svobodní anebo se z nás všech stanou vězni s elektronickými náramky.

Ne, skutečný problém je možná v něčem jiném. Poté, co jsem viděl celou řadu technofuturózních vizí, ve mě roste dojem, že možná naším největším problémem v budoucnosti bude „připojená samota“. Skvěle je to vidět na vizi Intelligence Lab. Samota obou protagonistů je až děsivá.

Není tak patrná jako u JIBO, ale i ten představuje zařízení, které svým způsobem supluje lidský kontakt. Je opravdu normální, aby vašemu dítěti předčítal pohádku robot?