Jak nám nový hardware změnil koncept hratelnosti | Kapitola 6
Seznam kapitol
Obvykle se u podobných článků věnujeme spíše hardwaru a ignorujeme to, jaký má vliv na podobu aplikací a her. Občas zmíníme nějakou exotiku, jako jsou augmentované aplikace, ale většinou je vliv technologické změny tak pozvolný, že ho vůbec nevnímáme.
To ale stále neznamená, že když hru zvládnete, tak máte šanci vždy level dohrát, to si jenom tak namlouváte. Stav, kdy si hráč myslí, že hru dokáže dohrát, ale je to přitom mimo jeho kontrolu, se nazývá „iluze kontroly“ a jde o faktor, který dělá hru návykovější. Je to jeden z mechanismů, který buduje návyky na hracích automatech: Závislí neustále rozebírají „strategie“, jak nad automatem vyhrát, ale zcela jim uniká, že to je čistě otázka jeho naprogramování. Diskuse o strategiích v Candy Crush Saga jsou jim nápadně podobné.
To vše je přitvrzeno mechanismem „omezených životů“, který vám dovolí maximálně pět pokusů – a pak čekáte, až se zase dobijí. Anebo si připlatíte. Opět to funguje, částečně kvůli efektu „odložené odměny“: Pokud nemůžete hrát až do omrzení, ale musíte čekat, přijde vám hraní zábavnější. Aby čekání nebylo tak zdlouhavé, přibyl paralelní „noční“ svět s mírně odlišnými pravidly, která ale nejsou jednodušší. Sova Odus vyžaduje, abyste likvidovali dílky dvou barev ve zhruba stejném poměru, pokud to porušíte, tak spadne. Opět jde o komplikaci, která zvyšuje obtížnost hraní (pamatujte, někdy neovlivníte, co vám spadne shora a přidá se k lavině).
Strategie převzaté z herních automatů sice degradují Candy Crush Saga jako hru, ale na stříhání zákazníků bezvadně fungují. Máte pochybnosti? Přečtěte si článek z The Guardianu, který popisuje detaily báječné funkce designu téhle hry: 93 milionů hráčů denně, 800.000 USD denního obratu a odhadovaná hodnota výrobce 7 miliard USD.
Takže ne, čokoláda, lékořicové pasti a ani želéové hleny nejsou náhodné. Je to dokonale propracovaný a zcela funkční design. Kombinuje plynulý postup ve hře, který hráče zaháčkuje, s občasnými frustrujícími levely, které z něj čas od času vymáčknou nějaký ten dolárek. Způsobů, jak takový level vytvořit, je hodně: Málo tahů, velký počet barev, hodně přísad k posbírání, čokoláda, fragmentované herní mapy... A čím více levelů, tím více příležitostí k vložení těch frustrujících. Výrobce tvrdí, že 70 % hráčů, kteří dosáhli posledního levelu, nezaplatilo nic. To ale znamená, že k placení přesvědčili celou třetinu, což je ve světě free-to-play obdivuhodný úspěch, protože tam platí obvykle méně než jedno procento hráčů.
V případě Candy Crush Saga se už nedá moc mluvit o modelu „pay to win“, který vám dovolí přikoupit si vlastnosti, jenž obtížnost hry sníží. Je to skutečně spíš něco jako herní automat, do kterého čas od času přihodíte peníze, abyste mohli pokračovat. Klasická pay-to-win hra je například Radiant Defense, která vám dovoluje hrát hru jen se základními věžemi, ale můžete si připlatit „ty lepší“, přičemž se metodicky řídí zásadou, že v každém balíčku je jedna velmi užitečná věc a zbytek není až tak úžasný. Tím vás vede k tomu, abyste si balíčky přikoupili všechny. Vzhledem k ceně balíčků to není žádná hrůza, přesto je hra bez nich výrazně těžší.
Spolu s novými mobilními čipsety, jako je Tegra K1 či Apple A8X, se podoba mobilního hraní znovu mění. Stačí se podívat na nVidia Shield Tablet anebo nový iPad Air 2. Svými „desktop-class“ vlastnostmi jejich čipy dovolují příchod her skutečně konzolové kvality, největší problém začíná spíš být velikost SSD úložiště v tabletech a mobilech, kde 16 GB začíná být vážně málo. Předchozí generace her se z jednotek až desítek MB dopracovala asi na 200-500 GB, hry s konzolovou kvalitou se ale už pohybují v jednotkách GB. Takový Asphalt 8 si sďobne 1,6 GB, Trine 2 rovněž 1,59 GB – takových her si na zařízení se základní pamětí nahrajete jenom pár.
Částečně se vracíme zpět k fundamentům: Trine 2 je klasická hra s demoverzí a plnou verzí.
Asphalt 8 je naproti tomu „free-to-play konzolovka“: Velmi kvalitně udělaný a výborně hratelný titul, který je zdarma a sází hlavně na sběratelský instinkt. Nenechte se mýlit, Asphalt 8 můžete klidně hrát i bez placení a slušně se zabavíte, stačí si pořídit jedno dobré auto z každé kategorie a to upgradovat.
Výrobce ale sází na to, že si svoje upgrady „nevyjezdíte“, ale radši je koupíte – a hlavně tu je sbírka docela fenomenálních aut, která si můžete sesbírat kompletně.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
