Malá chvíle závisti, aneb hardware, který nikdy nemůžu mít | Kapitola 2
Seznam kapitol
Křesťanství o závisti prohlásilo, že to je smrtelný hřích. Ekonomická teorie nás ale také učí, že zdroje jsou ze své podstaty omezené a pokud chceme tytéž věci, kterých je málo, tak si je nutně musíme i závidět. Závist je tedy přirozeným důsledkem omezenosti zdrojů. Proč a jak se obyčejné stroje stávají předmětem závisti?
Pak mě popadne všeobecná lidská lítost nad zkázou naší technologické minulosti a dám si ještě jedno na stroj z Antikythéry. A pomyslím na to, že bychom se měli k orloji chovat s podstatně větším respektem, protože je naším úkolem uchovat ho i nadále funkční. Kdyby nepadl Řím, jezdili bychom se do něj dnes dívat na nejstarší funkční počítače světa. My jsme k titulu nejstaršího funkčního stroje přišli jen řízením osudu. A to bychom si měli asi připomínat více, než jsme činili dosud.
Pravda je taková, že osud není k památkám ohleduplný. V paleontologii existuje matematický model, který odhaduje, jaká je pravděpodobnost, že se zachová zkamenělina toho či onoho živočišného druhu. Tento model se používá k tomu, aby se zpětně propočítal odhad velikosti populace původního druhu, což je sice kapku pochybné, ale důležité je to, že popisuje, jaká všechna ohrožení čekají nebohého zesnulce, než zkamení, zachová se a skončí v rukou kvalifikovaného odborníka, který ho popíše a založí si na něm kariéru.
Je to krutý a tristní model, jenž počítá podobně jako Drakeova rovnice. Odhaduje, jaká je šance, že mrtvola jedince skončí ve vhodném anoxickém prostředí, jaká je šance, že ji nikdo nesní, jaká je šance, že skutečně zkamení, jaká je šance, že zkamenělinu nezničí pohyb litosférických desek, jaká je šance, že se dostane do lidem dosažitelné zóny, že začneme v dané oblasti kopat a že pozůstatek z minulosti nerozemeleme na koks, vápenec či grafit pro naše průmyslové procesy.
Kdo ví, třeba před sto lety obdivoval dělník historicky nejzachovalejší kostru létajícího pterosaura, ale potom pokrčil rameny a vhodil to se zbytkem vápence do drtiče, aby se pak v peci vypálil na vápno.
A tahle šance je docela vysoká. Měl jsem v rukou zbytky karbonské vegetace, vypadalo to jako listy kapradin, ale byl to už jenom čistý uhlík. Vše ostatní zmizelo. Barva, tkáň. Zbyla jenom struktura z čistého uhlíku, listí, které před 350 miliony let napadalo do klidné tůně a změnilo se na velmi vzácný depozit uhlíkových lístků. Bylo to tenoučké a křehké, skoro se zdálo, že se to rozpadne poté, co to vezmete do ruky. Jen kýchneš – a je potom. Kolik tisíců tun takových depozitů jsme prohnali výhněmi parních strojů, které budovaly moderní svět v 19. století? Kolik tisíců tun takových depozitů dnes hoří v Číně v uhelných dolech, které se jim nedaří uhasit desítky let?
V tu chvíli jsem zvažoval, jak macešky se chováme k vlastní minulosti, když ji těžíme velkorypadly, drtíme a bez bližšího zkoumání to sypeme rovnou do pece. Měl jsem dojem, že nejsme příliš daleko od lidí, kteří rozebírali Alexandrijskou knihovnu na palivo a přitápěli si tu Aristotelem a jindy sokratovskými spisy. Když se bavíme o takto vzdálené a cenné historii, to barbarství je nám zjevné. Člověk by se skoro chtěl teleportovat v čase zpět, aby profackoval ty idioty, kteří do Aristotelových spisů balili maso, anebo z nich dělali ekvivalent moderních ekobriket.
I dnes se takové věci dějí. Buddhové z Bamiyanu letěli do vzduchu, protože neodpovídali wahhabitskému islámu. V Kosovu došlo k destrukci stovek kostelů, které neodpovídaly „modernímu evropskému islámu“. Dnes vyhazují borci z ISIS dokonce i islámské historické památky. Nedostali jsme se nikam. Stále žijeme ve středověku, protože stále tolerujeme a snášíme bez reptání taková zvěrstva.
""
od :
UNESCO/A Lezine;
Original uploader was Tsui at de.wikipedia.
Later version(s) were uploaded by Liberal Freemason
at de.wikipedia.
: Carl Montgomery
derivative work: Zaccarias (
Licencováno pod CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
