Sniper Elite III: zpátky na správné cestě | Kapitola 3
Seznam kapitol
Ze hry Sniper Elite III je cítit, že chce být lepší než její předchůdci, kterým hráči vyčítali množství technických chyb a nedostatků v hratelnosti. A docela se to daří, změny a nové prostředí dalšímu přírůstku do série Sniper Elite prospělo. Bude to však stačit na špičku žánru, nebo jsme se opět dočkali spíše průměru?
Možností, kterak se jednotlivými misemi prokousat, je spousta. Od tichého postupu, kdy nesejmete ani jediného protivníka, až ke klasickému rambo-stylu. Oba krajní případy jsou přitom nejobtížnější. Nejjednodušší je hrát něco mezi tím, tedy alespoň pro průměrného hráče. To znamená tiché plížení a odstraňování vojáků potichu zezadu, případně tichým odstřelováním, k čemuž tu slouží jedna z mnoha novinek, zvuková clona.
Zvukovou clonou jsou například padající kameny ze skal, rozbité alternátory, vznícené krabice s výbušninami, nebo porouchaná nastartovaná auta. Pokud se ocitnete v dostatečné blízkosti těchto věcí, můžete v určitých chvílích vystřelit bez toho, že by vás nepřátelé odhalili. K indikování správného okamžiku, kdy vaše střelba bude krytá hlukem, tu slouží nová ikonka, jež v takových chvílích bliká v horní části obrazovky.
I přes střelbu krytou hlukem však existují okamžiky, kdy můžete být odhaleni. Pokud protivníka vaše kulka jenom lízne, zapomeňte na to, že by při vaší lokalizaci nějak významně váhal. Vyzrazení vašeho úkrytu bude na pořadu dne, i když sejmete vojáka před zraky jeho parťáka, nebo pokud se vám prostě jen nepodaří vyčíhnout ten správný okamžik a vy vystřelíte bez clonění hlukem. Při jednom takovém výstřelu se vojáci schovají do krytu a budou v pozoru, jestliže však bude následovat i druhý, protivníci budou přesně vědět, kde se nacházíte, a spustí poplach.
Jakmile nastane poplach, nezbývá než vzít nohy na ramena a svůj úkryt změnit, čemuž se tu říká „relocalization“. Vojáci po vás totiž zahájí pátrání, které změnou krytu po chvíli skončí. Tedy alespoň v případě, že se vám podaří schovat se v úkrytu a nedáte tak možnost některému z nepřátel, aby vás zahlédl.
Systém „relokalizace“ je docela zajímavý, sem tam z něj ovšem můžete cítit, že ho autoři nedotáhli, jelikož vám přidělává naprosto nesmyslnou práci. Nevidím důvod, proč bych měla při vyzrazení úkrytu odbíhat na místo vzdálené 50 metrů, když se zrovna skrývám v komplexu malých budov, kde nepříteli nemůže být jasné, z kterého okna či střechy příště vystrčím hlavu.
Tohle nucené přebíhání mi prostě občas vadilo. Hra se tak stávala stereotypní a místy až frustrující záležitostí, kdy jsem měla pocit, že nedělám nic jiného, než že běhám štafetu mezi dvěma vytyčenými body. Postupem času jsem si sice zvykla na to, co po mně hra chce a těchto okamžiků výrazně ubylo, v některých chvílích však pocit naprosto zbytečného přebíhání zůstal.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
