PC je tu 30 let – vývoj skříní od žlutých krabic až ke šnekům | Kapitola 2
Seznam kapitol
Osobní počítač je tu s námi již 30 let. Za celou tuto dobu se stejně jako veškeré počítačové komponenty vyvíjí také plechové krabice, které to všechno drží pohromadě. Až poslední roky jsou ale pro tento segment poměrně výrazné – mění se barvy, použité materiály a hlavně tvary. Prošli jsme historií a zmapovali vývoj počítačových case až do dnešních dní.
Zásadnější průlom z pohledu počítačových skříní přichází až v 90. letech, kdy nejenom ve větší míře nastupují notebooky coby přenosná zařízení, ale běžné osobní počítače se čím dál častěji montují do skříní typu tower. Toto označení je samozřejmě odvozeno z angličtiny od slova „věž“. Této transformaci napomohla asi především specifikace ATX, která díky výkonnějším komponentám dbá více na systém chlazení.
A najednou se stává hitem tower (tento už ATX)
Desktopy nepřinesly příliš inovativní řešení, co se airflow týče, takže na tomto aspektu bylo třeba zapracovat. Především výkonnější stanice se začaly stavět do skříní typu tower, kde byla deska uložena vertikálně a dala se efektivně ofukovat aktivním ventilátorem. Oblíbenost towerů rostla také díky možnosti jejich uložení pod stolem. Procesorům a grafickým kartám totiž už nestačil pouze pasivní chladič, a začaly se tedy přidávat další hlučné ventilátory. Uživatel měl tak snahu zdroj hluku oddálit od pracovního stolu, tedy alespoň vedle něj nebo pod něj.
...čím dál více se šetří na materiálech
Řada z vás si jistě ještě pamatuje 40mm ventilátory točící se třeba i se šesti tisíci ot./min. na malém pasivu chipsetu základní desky. Tyto malé bzučáky dokázaly nadělat tak obrovský hluk, že kdyby case zůstala pod monitorem na stole, byla by klidná práce na PC takřka nemožná. Samozřejmě vývoj chlazení nezůstal pouze u základních desek a procesorů, ale aktivními ventilátory se začaly osazovat i grafické karty. U nich se však v případě uložení ve skříních typu tower objevil problém s přehříváním, protože karta je upevněna chladičem dolů, a teplo tak nedokáže od jádra samovolně odcházet. Na toto museli samozřejmě reagovat výrobci karet, kteří upravili chladiče takovým způsobem, aby ventilátor tlačil vzduch směrem dozadu.
Konstrukce skříní jsou však v některých případech dosti originální
Case typu tower má samozřejmě výhodu ve snadnější montáži, protože je prostornější. Není tedy problém nainstalovat základní desku a následně si hrát s mechanikami nebo pevnými disky. Ani nejmodernější grafické karty obrovských rozměrů nemají problém, i když samozřejmě záleží na konkrétním modelu.
Právě skříní typu tower se také na trhu za krátkou řadu let objevilo několik variací, které si vždy samostatně vysloužily svoje konkrétní označení. Z počátku byl nejběžnější asi tzv. midi-tower, jak se často objevovalo v cenících. Koncepce vycházela přesně ze specifikace ATX, tedy základní deska fullATX a zdroj umístěný nad ní. V přední části byly pozice pro pevné disky a navíc koš pro tři až čtyři 5,25“ zařízení.
Slušně prostorný micro-tower od Antecu
S příchodem microATX základní desek se samozřejmě přizpůsobily i počítačové skříně, takže se začaly objevovat menší mini-towery, které ubíraly především v místě 5,25“ koše a pojaly tak maximálně 1 až 2 mechaniky. To vše ale se zachováním prostornosti a především kvalitního průtoku vzduchu.
Původní koncepce big-towerů nebyla příliš logická (Chieftec Bravo series)
Vysvětlení pojmu big-tower asi také nebude příliš překvapující. Jejich móda byla především mezi počítačovými nadšenci na přelomu tisíciletí, kdy se začalo mluvit i o casemoddingu a vodním chlazení. Big-towery se svojí obrovskou výškou, a tedy i vnitřním prostorem, nabízely ideální základ pro integraci výměníků atp. Nevýhodou však byla samotná vnitřní konstrukce, jelikož tento typ vycházel z menších midi-towerů a výška se zvedla až nad zdrojem. Bylo zde tedy více 5,25“ pozic, ale prostoru kolem základní desky takřka stejně jako u menších modelů.
I toto je dnes označováno za big-tower (SilverStone Temjin)
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
