Hlavní stránka Hardware Notebooky, telefony, tablety Historie grafiky v noteboocích: od SVGA k přehrávání DVD
Historie grafiky v noteboocích: od SVGA k přehrávání DVD
autor: Jiří Zima , publikováno 6.11.2014
Historie grafiky v noteboocích: od SVGA k přehrávání DVD

Zavítáme do doby, kdy grafické karty začaly pomáhat procesoru, podíváme se, jak dospívaly s nástupem grafických rozhraní a připomeneme si přechod od 256 barev k TrueColoru, notebooky vybavené přídavnými grafickými výstupy, samostatné akcelerátory pro přehrávání „náročného“ videa a zavzpomínáme i na „hi-res“ Duke Nukem 3D


Příchod Windows 95 a zaměření na multimedia

Příchod Windows 95 byl určitým mezníkem ve světě počítačů typu PC. Ve svých počátcích byla platforma PC spíše pro smích po stránce grafických schopností, neboť jiné počítače nabízely rychlejší grafiku s vyšším počtem barev a někdy i rozlišením. Jenže v polovině 90. let se situace mění a z PC se stává multimediální platforma. Právě zde Windows 95 výrazně pomohl, neboť pro práci s (2D/3D) grafikou a multimedii nabídl sadu univerzálních rozhraní s volně dostupnou dokumentací pro vývojáře hardware i software.

Do notebooků se pomalu tlačí procesory Intel Pentium a s nimi (s malým zpožděním) také 32bitová sběrnice PCI, která nahrazuje připojování zařízení na lokální sběrnici procesoru (VL-BUS). Grafické karty touto dobou (kromě těch v nejlehčích, nebo nejlevnějších noteboocích) zpravidla podporují aspoň 16bitovou barevnou hloubku (65 tisíc barev), základní grafickou akceleraci a možnost připojit LCD panely s vyšším rozlišením než 640 × 480.

Historie grafiky v noteboocích: od SVGA k přehrávání DVD

Kromě toho se v lepších modelech objevují funkce pro přehrávání videa (sem tam doprovázené integrovaným TV výstupem, který po příchodu VGA z notebooků vymizel). Tou základní je tzv. klíčovaný overlay, což je místo na obrazovce, kam grafická karta vykresluje video, které sama zpracuje. V programech se pro něj většinou použije nějaká konkrétní barva, aby karta věděla, kde má obdélník s videem vykreslovat. Při vykreslování videa do overlay vrstvy lze využít dalších funkcí grafické karty.

Video v YUV v obraze s RGB

Barevnou hodnotu pixelu lze definovat různými způsoby. Konverze v grafických akcelerátorech přibyly, neboť ve videoformátech se používala definice YUV (jasová složka + dvě rozdílové barvové informace), zatímco pro vykreslení na displej bylo potřeba získat hodnotu RGB (světlost základní trojice barev – červené, zelené a modré). Tento přepočet byl nutný pro každý bod každého snímku, což bylo náročné pro procesor, ale nepříliš složité na implementaci do specializovaného obvodu.

U prvních videoakcelerátorů to byly konverze barevných prostorů (převod ze zdrojového YUV na RGB) a roztažení videa do požadovaných rozměrů na obrazovce. Rázem procesor nemusel zpracovávat vykreslení videa pixel po pixelu. Ušetřilo se tak velké množství procesorového času, který se mohl použít k něčemu užitečnějšímu (například dekódování zdrojového formátu).

Zatímco takový Motion-JPEG a MPEG-1 přehraje notebook s Pentiem a grafickou kartou vybavenou základní akcelerací videa celkem bez problému (v dříve používaném nízkém rozlišení), vyšší rozlišení (PAL) a pokročilejší formáty, jako byl přicházející MPEG-2 (DVD), už jen tak něco nezvládlo. Vybavit grafický čip akcelerací těchto pokročilých dekompřimačních algoritmů by znamenalo výrazné zvýšení jeho složitosti a výrobních nákladů. Výrobci tedy v noteboocích použili jinou fintu – ZV port.

ZV (Zoomed Video) port slouží pro připojení různých dekodérů, které video zpracují a následně odešlou přímou cestou do video paměti, aby jej grafická karta bez většího úsilí vykreslila. ZV port většinou propojoval grafický čip s PC Card sloty, do kterých se přídavné dekodéry vkládaly. Šlo o levný a snadný upgrade.

V této generaci grafických karet se angažovali staří známí výrobci jako Cirrus Logic a Chips & Technologies. V rozvíjejícím se mobilním segmentu viděli budoucnost i další velcí hráči ze světa stolních počítačů jako třeba Trident a S3. Zajímavou kapitolou byl dále NeoMagic, který se do grafických čipů velmi úspěšně pustil v roce 1996 a zaměřil se (nejen) na lehké notebooky, do kterých nabízel MagicGraph 128 – grafickou kartu včetně převodníků, oscilátorů a 1 MB video paměti v jediném čipu se 176 vývody (elektricky kompatibilní verze s oddělenou pamětí, uměla i akceleraci videa).



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
69 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 33.7Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.