Inspirující setkání s Romanem Kiššem, tvůrcem PMD 85 | Kapitola 6
Seznam kapitol
V následujícím článku, který se zcela vymyká zavedeným zvykům PCTuningu, najdete zajímavý mix životních zkušeností Romana Kišše. Tento vývojář působí v IT přes 40 let, je desetinásobným držitelem ocenění MS Most Valuable Professional a stále má přehled o aktuálních technologiích. Jak vést úspěšně projekty a udržet se na vrcholu?
Takže kde že je ta inspirace? No, 2KB Basicu s celočíselnou matematikou si „dočasně půjčili“ z HP 85. To se dá pochopit, protože matematiku v Hewlett Packard dělali opravdoví specialisté, ostatně donedávna dělal Hewlett Packard ty úplně nejvychytanější kalkulačky na světě. Dokonce měli speciální časopis, kde ve vědeckých článcích vysvětlovali svoje algoritmy. Ty ale, v oné době, zde nebyly. Takže co se dělalo, hacking? Za socialismu to bylo nutné. Nejen u HP 85: „Dostaneš loader a disassembluješ ho, to je hodně tvrdá práce.“ Ano, musím souhlasit, pokoušet se pochopit disassemblovaný kód je drsňárna. (Ostatně proto byly mezi programátory – amatéry oblíbené „komentované ROM“, které alespoň trochu vysvětlovaly, co se v kódu děje a co která část dělá.) Vývoj firmware pro PMD 85 byl hacking sám o sobě: Kišš programoval ručně, na čtverečkovaném papíru. Při opravách často nezbylo než využívat CALL a nebo JMP, což vedlo ke vzniku dost nečitelného spaghetti kódu. Nějaký základní kód byl ale třeba, a to rychle.
Ne, že by se s PMD 85 nedaly dělat zajímavé věci. Programátor Juro Pab udělal rychlé grafické demo při startu PMD 85, které ukazovalo programátorům, že grafika se i na tom dá udělat rychle. Kišš i později získával nové programy, které pro PMD 85 vznikaly a viděl spoustu krásných programů, u kterých ani nevěřil, že je něco takového možné. I jeho syn začínal s PMD 85. PMD 85 byla nutnost, byl absolutní nedostatek počítačů, takže nakonec vzniklo cca 150.000 PMD 85. Kišš nemá žádné iluze o problémech, které s počítačem byly: „PMD 85 byla z nouze ctnost, stejně jako pozdější PC.“
PMD 85 je ve všech směrech horší, než byl HP 85, nicméně opět je tu ten samý důvod: Nedostatek dílů. Basic G je v samostatném modulu proto, že paměť EPROM není připojena na sběrnici procesoru, ale na portu. Paměti byly tak vzácné, že jediné, co byly k dispozici, byly třetí třídy jakosti, které se nesměly prodávat. Díky tomuto typu připojení to nevadilo a šlo je použít. Aby paměti fungovaly, muselo se u nich snížit napětí a rychlost – až tak neodpovídaly normě! Dnešním ekvivalentem by bylo, kdyby se u vadných procesorů pokoušel výrobce zjišťovat, zda je jde nějak podtaktovat tak, aby šly vůbec využít. A nebo je použít v takových aplikacích, kde nevadí, že kus procesoru nefunguje. Ostatně – i u ZX Spectra se používaly částečně vadné paměti tak, že se zapojila jenom polovina čipu, v níž vada nebyla. Výtěžnost čipů byla tehdy 50-60% a jen samotné keramické pouzdro bylo dražší než čip sám. Hledaly se zoufale všechny cesty, jak to zlevnit.
„PMD 85 byla sabotáž komunismu“ - bylo tak úspěšné, že při výrobě v Tesle došly nejdřív dobré součástky a potom i ty nekvalitní a nebylo prostě nic. Ti, kteří s PMD 85 pracovali, si jistě vybavují, že všechny čipy byly osazeny v paticích, zatímco západní stroje byly letované. Důvody jsou opět v nedostatku čipů. „Zelené patice byly otrasné!“ Zdražovaly výrobu a byly nespolehlivé. Ve výrobě se používaly proto, že byl absolutní nedostatek pamětí, takže se vyráběly desky do zásoby, testovaly se s pomocí testovací sady pamětí a pak se čekalo na to, až nějaké paměti přijdou, aby bylo možné počítač dokompletovat. PMD 85 obsahovalo celkem 48 čipů po 1 KB!
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
