Úvaha: Kde je hranice mezi gamingem a gamblingem? | Kapitola 2
Seznam kapitol
Toto úterý proběhlo další ze setkání Dev&Press, kde se objevila řada vývojářů, kteří se zabývají vývojem freemium a Free to Play (F2P) her. Mluvilo se o designu, monetizaci, nejvíc mě ale překvapilo, jak blízko je hranice mezi neškodným hraním a gamblingem. Online svět je dost návykový, může nás stát dost peněz.
Všem je jasné, že vývojáři musí dostat za svoji práci zaplaceno. Otázkou je, zda je rozumné k tomu nasadit podobné techniky, které posunují klasickou zábavu směrem k automatům. Technika compu gacha, kterou v Japonsku zakázali, je velmi podobná hazardnímu hraní – a zákaz přišel poté, co začaly narůstat případy mladých hráčů, kteří začali utrácet velké peníze svým rodičům za virtuální zboží, v jednom případě šlo v přepočtu o 5000 USD za měsíc, druhý hráč dokonce utratil 1500 USD za tři dny. Nic nerozhoupá rodiče k žádostem o legislativní akci více, než když vám potomek začne vysávat konto s úsporami na důchod a na horší časy.
Poté, co se seznámíte s případy gamblerů, kdy rodiče museli prodat vlastní dům, aby mohli zaplatit dluhy za potomka a nebo naopak, kdy se syn zadlužil kvůli rodičům a dostal se až do osobního bankrotu, se mnou jistě budete souhlasit, že tohle už není žádná sranda. Řada F2P vývojářů už přistoupila k určité formě seberegulace, kdy zavádí limity na objem nákupů, jenomže to nemusí stačit. Stačí jedna jediná firma bez skrupulí, která se rozhodne obrat své zákazníky až na kost, a legislativním zásahem utrpí celé odvětví.
Věc, které se opravdu obávám, je smazání rozdílů mezi hraním a gamblingem. Celých dvacet let, co se hrami zabývám, trpělivě vysvětluji všem méně informovaným kolegům z psychologické a psychiatrické branže, že počítačové hry nejsou gambling, že jde o něco úplně jiného. Kdysi v 90. letech se problematika lidí, kteří jsou závislí na hraní her, tak nějak zaškatulkovala do stejné krabičky, jako hráči automatů a v tomtéž duchu se veřejně diskutovala „léčba hráčů“ a „možná regulace her“.
Rozdíly tu jsou a to zásadní: Hráč počítačových her je obvykle společensky integrovaný, pracuje, nedostává se kvůli hraní do finanční nouze a neohrožuje svoje okolí (širší rodinu) tím, že by ji uvrhl do dluhů. To nejhorší, co se mu stane, je to, že rezignuje na realitu, vegetuje na podpoře a tráví celý den hraním, čímž pravda poškozuje sám sebe, ale v mnohem menším rozsahu, než kdyby pil a nebo se zadlužoval kvůli automatům.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
